Agent Of S.H.I.E.L.D.

IX / Little goose

Večer už byla cela naprosto celá zahalená pod rouškou tmy. Poslední zbytky světla se držely na prahu mohutných vězeňských vrat, připraveny odejít a nechat se pohltit tmou. Tyto poslední hodiny dne jsem nenáviděl ze všeho nejvíce, protože jsem se nemohl věnovat četbě, jediné činnosti, kterou otec povolil. Kniha ležela na kanapi, vybízela k tomu, abych se nechal konejšivě pohltit jejími stránkami, ale já její volání nemohl vyslyšet.

Tíživé ticho věznice narušoval hlasitý smích a hudba z paláce. Slavnost na přivítání Mitgarďanů na Asgardu již byla určitě v plném proudu. Thor byl již zpola opilý a urozené dámy ze dvora se na něj lepily jako mouchy na med. Nikdy jsem nepochopil, co na něm ty hloupoučké husičky vidí. Hora svalů bez mozku. Bez svého mocného Mjolniru by nebyl nic, jen obyčejný válečník, který by poslouchal rozkazy, aniž by o nich na vteřinu přemýšlel. Kdyby mu přikázali vyřízni si srdce z těla, bez zaváhání by to udělal. A přesto měl zástupy nápadnic. Své srdce by mu byla ochotna dát i lady Sif, jediná, která by za hřích stála. On se však zamiloval do hloupé smrtelnice, kterou otec stejně nikdy nejmenuje královnou Asgardu. To by radši zemřel. Kdyby se Thor naučil používat mozek, dávno by mu to došlo. Ten tupec však stále zarytě věří, že jednoho dne usedne na ten kus zlata v trůnní síni a Jane Foster bude stát po jeho boku.

Vchod do cely se otevřel a dovnitř vstoupilo pět strážných.

"Co si přejete, pánové?" Zeptal jsem se jich s rukama za zády, abych je vyprovokoval. Vždycky jim to vadilo. Báli se, že v rukou držím dýku a že zaútočím. Bylo vždy zábavné sledovat strach v jejich očích.

"Ukaž ruce!" vykřikl jeden z nich, přesně jak jsem předpokládal. Poslechl jsem a když se ujistili, že v nich nic nedržím, vrátil jsem je zpět za záda.

Druhý ze strážných mi k nohám hodil čisté oblečení. "Obleč se a dej se do kupy. Královna tě chce na slavnosti."

Mí společníci mě ani na moment nepustili z očí. V tichosti jsme vešli do hlavní síně, kde to bujelo dobrou náladou. Pach alkoholu mě praštil do nosu hned mezi dveřmi a aniž bych chtěl, svého milovaného bratříčka jsem po hlase našel okamžitě. Přesně jak jsem předpokládal - v obklopení žen.

Stráže mne odvedly k hlavnímu stolu, kde byla usazena královská rodina. Jeden ze strážných mi levou ruku připoutal ke stolu.

"Tvá důvěra ve mne mě až udivuje, otče." Pronesl jsem sarkasticky směrem k němu a široce se na něj usmál. Ta nejistota a strach z mé přítomnosti mě naplňovaly příjemným vzrušením. Stačilo by jen přiblížit ruku k příborovému noži na matčině talíři s napůl snědeným moučníkem a stráže za mnou by už vytahovaly své meče z pochev. Můj otec matku vždy káral za přílišnou důvěru vůči mé osobě. Ona jediná se mi ale jako malému věnovala. Naučila mne kouzlům a vždy pro mě měla pochopení. Její náruč pro mne jako malému chlapci byla vždy otevřená. Zato pro otce jsem tu byl vždy jen jako předmětem vyjednávání s Jötunny. Na prvním místě byl vždy ten jeho povedený synáček. Hromovládce. Polobůh. Hrdina. Mně patřil pouze jeho stín. Já byl vždy jen "ten bratr."

Frigga se na mě usmála. "Mrzí mě to. Tvůj otec je ale neúprosný."

"Není to můj otec." Odsekl jsem skrze zaťaté zuby a snažil se jakkoli zmírnit dření kovových pout.

"Pak ani já nejsem tvá matka?"

Na to jsem odpověď neměl. Nebyla mou matkou, ne biologicky. Rozhodně k ní ale měla blíže, než kdokoli jiný.

Královna vstala a uhladila si tmavě zelené šaty. "Omluv mne." zamumlala s rozechvělým hlasem.

"Ta smrtelnice tě byla navštívit v žaláři. Proč?" Otcův hlas se nesl síní jako nůž, ostrý, nemilosrdný. Autoritu si dokázal získat i tlumeným šepotem, ale účinek to mělo stejný, jako kdyby mluvil nahlas. Nebál jsem se ho. Po tolika letech mi byl lhostejný. Jeho přísný, kárající a odsuzující pohled i Ódin sám.