Agent Of S.H.I.E.L.D.

VII / Welcome on Asgard

„Vítejte v Asgardu."

Uprostřed zlaté kopule stál muž ve zlaté zbroji. Jeho oči, až neuvěřitelně zlatavé, se do mě zabodávaly. Celá jsem znervózněla. Něco jiného bylo čelit pohledu člověku a něco jiného osobě, která dokáže vidět vše napříč galaxií. Zdejší zvyky jsem neznala, avšak intuice mi radila, že pozdravit se nehodí. Jakého postavení je tento muž? Mám se poklonit? Neznalost místních zvyků mě stavěla do bezbranné situace.

Thor, oděn do své zbroje s neodmyslitelnou rudou kápí, se usmál. Nebylo těžké uhodnout, že ho pobavila moje nervozita. Jako by každá jeho část naznačovala, že na Zemi - nebo Mitgardu, jak mé planetě říkají oni - mám sice navrch a nebojím se znepřátelit si ho, ale tady, ať udělám cokoliv, budu bezbranná a hloupá smrtelnice. Potřebovala jsem jeho pomoc, dobře jsem si to uvědomovala. Špatné bylo, že si to stejně tak uvědomoval on a dělalo mu to velikou radost.

„Buď zdráv, Heimdalle." Odvětil s úsměvem strážci. Nyní jsem aspoň znala jeho jméno. Heimdall. Nevěnoval mi pozornost, a tak jsem si dovolila na něj pohlédnout znovu. Jediné, co ale pod zlatou přilbou bylo vidět, byly jeho žhnoucí oči a plné rty.

„Vaše Veličenstvo. Otec s matkou a bratrem vás očekávají."

Můj pohled se okamžitě přemístil na Thora. Úsměv mu z tváře opadl. V modrých očích nešlo vyčíst žádný pocit. Pár vteřin zůstal na Heimdalla jen zírat. „Bratr?" Dostal ze sebe tlumeně, nechápal to.

„Královna Frigga se přimluvila u vašeho otce, který svolil a tuto zvláštní chvíli mu dovolil slavit s námi."

Thor jen přikývl, ale v očích mu hrál zmatek. Bál se svého bratra? Po celou dobu našeho přechodu přes Duhový most zůstával napjatý a ostražitý. V ruce pevně svíral Mjolnir a přes stažená obočí se díval upřeně před sebe. Snažil se, aby to navenek vypadalo, že je klidný, ale přerývavý a mělký dech mluvil o opaku. Srdce mu muselo bít na sto procent. Udržovala jsem se v bezpečné vzdálenosti, ale zároveň si hlídala, abych byla dostatečně daleko od Anthonyho. Každý jeho nádech, výdech či slovo, mě naplnilo neútěšnou hořkostí a záští. Každá moje část ho toužila praštit, drásat ho nehty tak dlouho, dokud se nedostanu k srdci a nebudu mu ho moci vyrvat z těla přesně tak, jako to udělal on mně. Nedokázala jsem se na něj ani podívat. Ne proto, aby mi to vysvětlil nebo se snažil omlouvat, nedokázala jsem čelit jeho tmavým očím už jen kvůli tomu faktu, že jsem ho kdysi znala a věděla jsem, jaký je. Tohle byla jen prázdná, alkoholem prožraná troska, která se ze všech sil snažila přežít. Já byla silnější než on, a to jsem mu chtěla dokázat. Jediná moje chyba, kterou jsem kdy udělala, bylo, že jsem si ho vůbec pouštěla k tělu. A přitom jsem ho měla chránit. Dokázala bych za něj chytit kulku? V duchu jsem si představila ten miniaturní objekt letící vysokou rychlostí vzduchem. Mám vteřiny, abych se rozhodla. Dokážu ho ušetřit? Dokážu být nesobecká a udělat správnou věc i přes to, že by si zasluhoval zemřít? Nikdy nebyl hrdina, jen chlap zaškatulkovaný za neproniknutelnou počítačovou bariérou a kusem plechu. Nikdy nemyslel na nevinné lidi, jen na sebe a svou slávu. Pravý hrdina by o věhlas a díky nestál. Pravý hrdina by lidem nepomáhal kvůli vděčnosti, ale pro svou laskavost a úctu k lidskému životu. Vpálit do někoho nejmodernější raketu obrněn neprůstřelným kovem není žádné umění. Ba naopak. Čiré zbabělství. Vidím kulku, jak se pomalu noří do jeho oblečení, vidím vystřikující krev. Představuji si projektil prorážející si cestu tkání a jeho černým, bezcitným srdcem. Necítím výčitky. Přistihuji se, jak se usmívám a cítím zadostiučinění.

Pár metrů před námi se otevřela obrovská zlatá brána a my vstoupili do druhé části duhového mostu. Cestu nám zastoupili stráže v podobné, ale méně zdobené zbroji než měl Heimdall, jen lépe přizpůsobenou boji. Hrudní pláty byly silnější a poskytovali lepší ochranu důležitým životním orgánům. Přilby byly silnější v horní části a obličej kryli jen na nose. Získala jsem čas, který mi umožnil prohlédnout si Duhový most. Jeho konstrukce se zdála křehká, jako z matného skla. Nikde neměl podpěry a vypadalo to, jako by visel ve vzduchu jen tak. Pokud by nebezpečně nepůsobila samotná stavba, zdánlivě nekonečný vodopád u zlaté kopule ano. Zřítil se už odtud někdo?

„Agentko! Jdeme." Polobůh si mě měřil přísným pohledem. Přesto, že se do své tváře snažil zasadit úsměv, byla plná něčeho jiného. Možná vzteku, ale pokud ano, i něčeho dalšího. Přidala jsem do kroku.

Trůnní sál byl obrovský. Bohatě zdobený klenutý strop podpíraly po celé délce masivní sloupy s vyobrazením asgardských rytin. Tlusté zdi vyplňovala obrovská okna s vitrážemi vyobrazujícími asgardské dějiny. Z ohromení nad majestátností celé místnosti mě vytrhla hlasitá rána ozývající se ze zadní části sálu. Trhla jsem sebou a zadívala se po směru toho zvuku. Odin stál před obrovským zlatým trůnem a v ruce držel dlouhé žezlo - zdroj zvuku. Každý jeho sebemenší úder do země způsobil hlasitou ránu, která se rozléhala po celé místnosti.

Nalevo od krále stála půvabná žena s kaštanovými vlasy, oblečená do tmavě zelených šatů s dlouhými rukávy vyšívanými zlatou nití. Vlasy měla stočené do impozantního účesu a na tváři se jí zračil milý úsměv. Byla drobná, ale něco na ní mi říkalo, že bude velmi dobrá bojovnice.

Když jsme se dostali do úplné blízkosti trůnu, Thor poklekl. Udělala jsem totéž. Nejspíše bych to udělala, i kdyby se to ode mě neočekávalo.

„Vstaň!" Zaburácel Odin přes celou trůnní síň. Z jeho hlubokého a pevného hlasu mi přejel mráz po zádech. Obrnila jsem se ledovým klidem a přinutila se zhluboka dýchat.

Thor se na svého otce přívětivě usmál, ten však svůj kamenný výraz nezměnil. Žena stojící vedle něj však natáhla ruce a pevně Thora objala.

„Agentko Peterson," Zavolal na mě - tentokrát mile a s úsměvem. Jako by z něj všechny nepříjemné pocity tím objetím opadly. Vstala jsem a přistoupila k němu.

„Dovolte, abych Vám představil královnu Asgardu a mou matku, Friggu."

Nenapadlo mě nic jiného, než natáhnout ruku a potřást si s ní. Hned, jak jsem to udělala, jsem toho zalitovala - došlo mi, že tady budou zvyky jiné. Frigga se však jen zasmála.

Z druhého konce místnosti se ozval chladný smích. „Snižuješ se k lidským zvykům, matko?"

Otočila jsem se. Na lavici u zdi seděl v obklopení stráží Loki. Dlouhé černé vlasy mu spadaly do očí. Bosé nohy měl rozřezané, jako by chodil po rozbitém skle. Vypadal zuboženě. Veškerou svou slávu nechal za pevnými zdmi svého vězení. I tak ve mně vzbouzel jistou míru vzrušení. Zvedl se a pomalým krokem došel k nám. Odin se do něj zabodával pohledem a křečovitě svíral žezlo. Frigga se smutně usmála, ale k jeho poznámce se nevyjádřila. Thor znovu nabyl své nervozity.

„Slečno Peterson, to je můj syn..."

„Loki," dopověděla jsem za Friggu s roztřeseným hlasem. Nevěděla jsem, co se to se mnou děje. Lokiho přítomnost mě celou rozechvěla. S širokým úsměvem se do mě vpil svýma modrýma očima, ve kterých jsem ale neviděla nic, než chladnou lstivost. Z neznámého důvodu mi tato skutečnost nahrnula krev do tváří.

„Udělali jste z mého domova turistickou atrakci pro Mitgarďany?" Otázal se a otočil se na Odina. Ten svého adoptovaného syna obdařil rozzuřeným pohledem, ale nic neřekl. Loki se opět chladně zasmál a otočil se zpět na mě. „Vítejte na Asgardu. Agentko." Dodal se značnou známkou znechucení. Než odešel za doprovodu stráží, jeho poslední pohled patřil Frize. Snažila jsem se ho přečíst - byl jiný, vlídnější, než kterýkoli předtím, ale nedokázala jsem to.

„Kam ho odvedli?" Zeptala jsem se opatrně Friggy.

„Zpět do žaláře." Odpověděla zmučeně. „Můj muž mu volný pohyb po paláci až do slavnosti nedovolí. A hádám, že můj syn také ne." Pohlédla na Thora a jemně ho pohladila po tváři. „Tvá Jane čeká v tvých komnatách. Slečnu Peterson a pana Starka doprovodím do jejich komnat sama."

„Děkuji, matko." Odvětil vděčně a odešel.

Teprve po Friggině poznámce jsem si uvědomila, že je s námi v místnosti i Tony. Vyhledala jsem ho pohledem. Stál opřený o jeden z mohutných sloupů a vše z dálky pozoroval. Teprve teď k nám líně došel a mě obdařil letmým úsměvem. To mě naplnilo vztekem, a tak jsem radši odvrátila zrak, abych ho nemusela na místě zabít. Bylo by tak snadné udeřit ho do krku a otupit mu hlasivky. Věděla jsem ale, že by to nebyl dobrý nápad.

„Pojďte," Vybídla nás královna. „Zavedu vás do vašich komnat."