Agent Of S.H.I.E.L.D.

X / Because I love you

Jak jsem to mohla dopustit? Jak jsem se během vteřiny stala z agenta S.H.I.E.L.D.u zrádkyní, která napadla syna krále, s jehož světem jsem měla udržovat mír? Světelná bariéra vypadala z druhé strany mnohem ponuřeji, než z prostorné chodby. Bílými zdmi prostupoval ze všech stran chlad, který mě zcela ovládl. Jediný způsob, jak uniknout třesu, bylo zhluboka dýchat a snažit se své vlastní tělo přesvědčit, že ve skutečnosti není zmrzlé na kost. Kdekoliv jinde bych už od první vteřiny přemýšlela, jak uniknu. Tady jsem seděla schoulená u světelné bariéry, abych se aspoň nepatrně zahřála, a nebyla schopna myslet na nic.

Slabá rána mě vystřelila na bosé nohy a reflexivně mé slabé, hladové a zmrzlé tělo připravila do útočné pozice. Jedna z věcí, kterou vás na akademii naučí, je ta, že zcela přehodnotíte svůj názor na to, co všechno se může stát reflexem.

V protější zdi se objevily tajné dveře, kterými vstoupili členové palácové stráže. Bez okolků mě surově popadli za paže a vyvlekli mě z cely. Bránila bych se, utéct by bylo až směšně snadné, ale kam? Mohla bych se jenom skrývat. Neměla jsem kam utéct.

Na Duhovém mostě mě upustili a než jsem mohla své zmrzlé tělo přimět reagovat, skončila jsem na zvláštním povrchu mostu. Věděla jsem, že se musím zvednout, ale po tolika hodinách v chladu mi přišlo téměř nemožné odtrhnout se od hřejivých, pulzujících barev - ještě víc výraznějších za asgardské noci -  které jsem měla pod sebou. Nakonec jsem ani nemusela. Někdo mě surově popadl za vlasy a já se s bolestným výkřikem ocitla na nohách a zcela při vědomí.

Kolem mě stála řada lidí. Všechny páry očí před sebou viděly zrádkyni, krvelačnou bestii, která teď dostane, co si zaslouží. Pokusila jsem se aspoň z některé tváře vyčíst, co mě čeká, ale v obličejích všech těch lidí se nezračilo nic víc, než pohrdání. Až na jednu. Tony stál v hloučku stráží nejblíže ke mně a všemožně se jim snažil vykroutit. Měl strach? Z čeho? On nic neudělal. To mě čekala nejspíše poprava.

Hlasité rány Odinovy hole se ozývaly už z dálky. Jako by odbíjely mé poslední vteřiny. S každou ránou jsem se ocitala blíž nejasnému rozsudku a s každou další ránou jsem se cítila kupodivu volnější. Jako by za pár okamžiků mělo přijít osvobození.

Můj soudce přišel se svým synem po boku. Thor se jako vždy mračil. Když se jeho pohled střetl s mým, jen nepatrně zakroutil hlavou. Samozřejmě. Předstíral, že o tom všem věděl od začátku. Že tušil, že skončím téměř nahá – zahalená jen v cárech hedvábí – na Duhovém mostě a budu čekat na rozsudek, který rozhodne o mém životě, či smrti.

Naplnil mě vztek. Ani jsem netušila, kde se ve mně vzal, ale najednou jsem si připadala, jako bych byla psychicky schopna lámat skály. Mé duševní síle však zcela odporovala ta fyzická. Měla jsem co dělat, abych se udržela na prokřehlých nohou, ale i přes to jsem Odinovi posměšně vysmekla poklonu a neúprosně se do něj zabodla pohledem. Naposledy udeřil svou holí do země a celý hlouček lidí rázem utichl. Až na Tonyho, který se stále snažil vyprostit ze svých pout a nejspíše utéct, aby si zachránil svůj vlastní život, jak jsem odhadovala.

„Jsi si vědoma svého provinění?" Zeptal se mě Thor téměř lítostivým hlasem. Díval se na mě zpoza řas, jako by doufal, že se svými následujícími slovy vykoupím a on nebude muset vynést rozsudek, který pro mě bude značně nepříjemný. I přesto však stál přede mnou jako můj soudce, který si byl až moc dobře vědom toho, čeho je jeho bratr schopen, ale i tak si nebyl ochoten připustit, že by vina mohla být na jeho straně. Celou dobu se s Lokim jednalo jako s nejhorším vězněm. Najednou se stal milovaným synem málem zabitým fanatickou pozemšťanskou bez špetky cti a rozumu.