Mafiánská Růže 2

20.část- Problém jménem bratr

Radim se na Áďu díval jakoby v životě ženskou neviděl, stejně tak i ona.
"Pojďte dál."
Řekla a všichni jsme vešli.
Radim vešel jako poslední, pak začal s lichotkama.

Sedli jsme si k velkému stolu. Veronika nadhodila téma. Bavili jsme se skvěle, dokud jsme nezaslechli bouchnutí dveří.
"Co to bylo?"
Zeptala jsem se vystrašeně.
"Asi jen brácha, měl noční."
Řekla v klidu Áďa.

"Adél?! Jsi doma? Volala máma, zítra přijede!"
Ozývalo se z chodby.
"Super, a máme tady návštěvu!"
"Jakou návště--?!"
Vešel do pokoje kde jsme seděli. Já a Jakub jsme se na sebe podívali celkem vyjukaně.
"Nejseš ty náhodou Karin Helfnerová, kterou jsme se snažili zachránit před mafiánama?! A ty nejsi náhodou ten dotyčnej?!"
"A-ano já jsem Karin, a kdo jsi ty?"
"Já jsem Petr."

Na několik vteřin se rozhostilo ticho. To po chvilce překazila Adéla.
"Je krásné, že jste se všichni představili bez mé pomoci ale...."
Ani nedomluvila a Jakub vstal, rychle nabil poloautomatku a začal po Petrovi střílet.
Běžely jsme se schovat, Radim začal Jakubovi pomáhat.
Adél nás odvedla do jejího pokoje.
"Proč jsi mi neřekla, že tvůj brácha je polda?!"
"Promiň, teď ale musíte zdrhnou. Petr si určitě zavolal posily a pokud vás tu najdou, půjdem do basy všichni."

Zaslechla jsem sirény. Do baráku vtrhli poldové. Vyšly jsme z pokoje. Přes chodbu vedli Jakuba a Radima v poutech.
"Co vám hrabe?!"
Vletěla jsem před ně.
"Promiň holka, do tohodle se nepleť."
Řekl mi jeden z nich, Petr ještě dodal.
"To je ta Karin Helfnerová. Vemte ji k nám a zavolejte její matce."

Ve mě to začalo vařit. Neudržela jsem se a začal jsem křičet na celé kolo.
"Cooo prosím?! Mě nikdo nikam nebude brát bez mého souhlasu! Mě bylo dobře dokud ste se neobjevili!"

Přišla jsem k Petrovi a dala mu facku.
Jakub se jen zasmál a řekl.
"To je moje holka!"
Všichni se podívali na něj a já toho využila, sebrala jsem jednomu z nich zbraň.
Podívali se mím směrem.
"Takže, teď je pustíte!"
Jen se uchechtli a přišli ke mě, chytli mě za ruce, rychle jsem se vykroutila a zbraní jsem na ně namířila. Začali pomalu couvat. Jak bylo vidět, Jakub z toho měl krásné divadlo.
"Nesměj se furt!"
Křikla jsem na Jakuba.
V tom mi někdo sáhl na rameno, otočila jsem se a za mnou stála Veronika. Klidným hlasem řekla.
"Vzdej to a neboj se. Já je z toho vysekám."
Položila jsem zbraň a poslala zpátky k poldům.
Jeden přišel je mě dal mi ruku na záda, vedl mě k autu.
"Skvěle mafiánská růžičko."
Zaslechla jsem Jakuba a jen se usmála. Nasedla jsem do auta, zaklonila jsem hlavu a začala brečet.