Agent {Avengers}

4. kapitola: Základna

Když v mikrofonu zaznělo mé jméno. Ztuhla jsem. Čas se pro mne zastavil. Nemohla jsem tomu uvěřit. Pouze jsem tam stála a koukala na agentku Hillovou jako na přízrak. Z hypnózy mě vytrhl až Martin s Ellie, kteří mě objali.

Vzpamatovala jsem se a objala je ihned nazpátek.

„Ty jsi to dokázala, Leo!" Zakřičela mi do ucha Ellie a já stále nedokázala pochopit co se právě stalo. Z očí se mi dostaly na tváře první slzy. Slzy štěstí. Možná mi k tomuhle úspěchu pomohlo přání od Rogerse. Kdo ví?

Dál už to zřejmě Hillová nedramatizovala, protože pouze slezla z podia a šla pro Jamese.

„Nemůžu tomu uvěřit." Zašeptala jsem.

„Jsem na tebe pyšný." Řekl Martin a políbil mě na čelo, tak jak to dělá běžně.

„Děkuju. Moment... To znamená, že se nebudeme vídat?" Zděsila jsem se a podívala se na ty dva. Byli jako moji sourozenci.

„Neboj. Příští rok se nás nezbavíš! A pokud budeš mít volno, opovaž se zavítat někam jinam než k nám na kolej!" Řekla mi Ellie a Martin horlivě přikyvoval.

„A teď dělej. Ať na tebe nečekají, musíš udělat dobrý dojem." Pošoupla mě Ellie směrem k agentce a Jamesovi. Naposledy jsem každého z nich objala a běžela za nimi.Setřela jsem si slzy štěstí, ale stejně jsem měla řasenku určitě rozmazanou. Usmála jsem se jak na Jamese, tak na Hillovou. James mi úsměv oplatil.

„Gratuluju Leo. Tebe bych nečekal." Řekl mi a já přikývla.

„Já sebe taky ne. Gratuluju." Oplatila jsem mu přání a oba jste se podívali na Hillovou. Ta vypadala, že je ráda, že může jet zpátky.

„Jděte si sbalit. Za půl hodiny vás chci před akademií, pojedeme na základnu." Oba jsme přikývli a rozeběhli se na své koleje.

Byla jsem hrozně šťastná. Na druhou stranu mi bylo líto, že tu Ellie a Martina nechávám. S Ellie jsme toho tolik plánovali a já teď odjíždím, tak nečekaně, do práce. Vlastně.. Já mám práci! Možná si i seženu vlastní byt. To by bylo úžasné.

Začala jsem snít nad budoucností mezitím, co jsem si balila kufr. Nakonec jsem vycházela z pokoje s dvěma plnými kufry a jednou taškou, ve které bylo to, co se mi nevešlo do kufru. Přišla jsem před školu, kde už čekal James. Na tváři měl stále neutrální výraz.

„Něco tě žere?" Zeptala jsem se ho hned co jsem k němu přišla. Obrátil na mě svůj pohled a překvapeně zamrkal.

„Co?" chvíli se mne koukal a v hlavě si musel asi zopakovat moji otázku. „ne." Odpověděl a potom se podíval na mé kufry. „Proboha kolik toho máš?" Vytočil oči při pohledu na moje kufry.

„Asi až moc nakupuju," pokrčila jsem rameny. „štve tě, že jsem postoupila já a ne nikdo z Party?" Nenechala jsem se odbýt.

Ne, že bych se s ním chtěla hádat. Prostě mi nedalo se zeptat. Podíval se na mě a nazvednul obočí. Konečně nějaký výraz.

„Upřímně? Ne. Nechtěl jsem, aby někdo z Party postoupil. Začínalo mě to u nich štvát. To povyšování, vyvyšování se nad lidi bez schopností," hlavou kývnul ke mně. „člověka to za těch pár let omrzí. Navíc teď alespoň vidí, že někdo jako ty, bez schopností, může projít Zkouškou." Uchechtl se a opřel se o svůj jediný kufr.

„Zrovna ty jsi mi přišel jako ten, kterého to posmívání baví nejvíc." Zasmála se a on mě zpražil pohledem.

„Navíc nevybrali nikoho se schopností hlavně proto, že je ještě neumí plně ovládat." Dodal a já se na něj překvapeně podívala.