Agent {Avengers}

6. kapitola: Hra začíná

„Letíme turistickou třídou." Oznámil Steve a já se zarazila. Ještě jsem si ani nestihla vybalit kufry, nespala jsem už jak dlouho, celé tělo mě bolí a nehodlala jsem být ještě více rozbolavělá ze sedaček v turistické třídě. Navíc na tak dlouhém letu.

„Ani náhodou! Víš, jak je Egypt daleko?" Vyjekla jsem zděšeně.

„Ano, ale nebudeme poutat tolik pozornosti." Usoudil Kapitán. Protože soukromým letadlem nebo v business třídě je to o moc nápadnější. Ještě s Kapitánem Amerikou po boku.

„Ano budeme velmi nenápadní, když jsi legenda a všichni budou vyšilovat, že sám Kapitán Amerika jede do Egypta." Protočila jsem očima. Vážně jsem nechtěla do turistické třídy. Pokud odmyslím svoje sobecké důvody, ani potom se mi turistická třída nijak nezamlouvala.

„Poletíme soukromým letadlem nebo business třídou." Oznámila jsem a už jsem se chtěla rozejít pryč, když mě chytil za paži. Trochu to se mnou cuklo.

„Jsem u S.H.I.E.L.D déle než ty. A mám za sebou víc akcí, věř mi. Turistická třída bude lepší." Přesvědčil mě. Povzdechla jsem si a přikývla.

„Máš alespoň něco, díky čemu budeš," sjela jsem ho pohledem. „méně nápadný?" Nadzvedla jsem obočí. Někdo jako on se těžko schovává. Na to jenom přikývnul a pustil mou paži.

Povzdechla jsem si. Nechtěla jsem letět turistickou. Bude mě všechno bolet a Steve určitě potom taky usoudí, že to nebyl dobrý nápad.

„Alespoň, že si nic moc nemusím balit. Většinu věcí mám pořád v kufru." Uchechtla jsem se a Steve někam zavolal.

„Za patnáct minut nám přivezou kufry a odvezou nás na letiště." Řekl a já překvapeně nadzvedla obočí. Vážně mají lidi a na tohle? S.H.I.E.L.D mě asi nepřestane překvapovat. A to jsem tu první den. Pokud nepočítám akademii.

„Můžu si to půjčit? Mohlo by se to hodit." Zeptala jsem se a ukázala na malý notebook. Steve přikývnul a tak jsem ho vzala do ruky, společně s nabíječkou.

...

Seděla jsem v letadle. Teprve jsme vzlétli. Nyní nás čekalo devět hodin letu do Zurichu a poté pět hodin do Egypta. Stále jsem měla sto chutí Steva zabít už jenom proto, že jsme mohli letět pohodlněji. Jak sám říkal, dalo by se to zařídit.

Furymu jsme naše plány oznámili a on byl spokojený, tedy v rámci možností. Seděli jsme naštěstí ve třinácté řadě, což bylas sedadla u únikových východů na křídlech. Měla jsem teda dost místa na nohy a Steve taky. Na tváři mu hrál spokojený výraz.

„Jako v soukromém letadle." Usmál se na mě a já po něm střelila pohledem, zajímalo by mě, co bude říkat za pár hodin. Na druhou stranu, nevěděla jsem jak pohodlné je soukromé letadlo. Určitě však pohodlnější než tyto sedadla.

Vedle nás seděla stará babička a pořád po mně se Stevovi pokukovala.

„Vás odněkud znám." Řekla babička a koukala při tom na Steva. Steve se na ní trochu překvapeně otočil. Že by jeho převlek skládající se ze slunečních brýlí a oversize mikiny nebyl neoblomný? Čekala jsem jestli Steve něco řekne, ale zůstával zticha. Ušmála jsem se tedy na babičku a nahnula se přes Steva blíže k ní.

„To je možné. Pracuje jako moderátor na lince o počasí." Usmála jsem se na babičku a ona se s touhle odpovědí zdá se spokojila. Obličej se jí rozzářil, jako by se jí nad hlavou rozsvítila žárovka a horlivě přikývla.

„Ano, myslím, že si nyní vzpomínám. Minule jste, ale chlapče, předpovídal špatně! Říkal jste, že bude sluníčko a začalo pršet. Kvůli Vám jsem na procházce zmokla." Pokárala Steva a ten na babičku koukal doslova jako na zjevení.