Agent {Avengers}

19. Kapitola: Projekt Salvator

Uběhly již dva týdny, po mém rozhovoru se Stevem. Všechny kytky zvadly a nenahradily je žádné jiné. Žádná další návštěva v podobě Steva mě nečekala a nenarazila jsem na něj ani při svých projížďkách na vozíku. Nevadilo mi to, při pohledu na něj bych byla nucena vzpomínat.

Zrovna jsem si svou levou rukou nešikovně zapínala tašku. Dneska odjíždím ze základny a s největší pravdě podobností se sem již nevrátím. Ze svých ušetřených peněz jsem si dokázala pronajmout menší byt v přízemí. Nebyl to takový luxus, jaký jsem si mohla užívat ve svým pokoji na základně, ale nic lepšího se nenašlo.

Po těch dvou týdnech jsem se poměrně dobře naučila žít pouze s polovinou končetin než má většina ostatních lidí. Hodila jsem si svou tašku na svůj klín a na ní ještě jednu. Levou rukou jsem dostala svůj vozík do pochodu a vyjela ze svého bytu. U dveří jsem se zastavila a pohladila je.

„Měj se." Řekla jsem svému bývalému pokoji, což mohlo vypadat lehce divně. Mě to divné nepřišlo, ten pokoj byl moc krásný na to, abych si k němu nevybudovala citový vztah. A matrace byla taky velice pohodlná.

Vyjela jsem na elektrickém vozítku na chodbu a pomalu mířila k výtahu. Lidé, co kolem mě občas prošli, si mě prohlíželi se značným zájmem. Byla jsem ta zmrzačená členka Avengers, co u nich nebyla ani pár týdnů. Byla jsem ta ambiciózní dívka z akademie, co měla hlavu plnou snů a spousta z nich si splnila.

Přijela jsem k výtahu a zmáčkla tlačítko na přivolání výtahu. Cítila jsem se strašně. Dříve bych dokázala tancovat, blbnout i před výtahem. Stále se mi vracely pocity, které se blížily depresi. Výtah se otevřel a já do něj opatrně vjela. Zmáčkla jsem tlačítko přízemí a výtah se ihned rozjel.

Musela jsem se zamračit. Takhle jsem do přízemí jela naposledy. Jakmile se výtah otevřel. Vyjela jsem ven a zamířila k východu. Už jsem měla odevzdanou kartičku, uniformu, všechno.

U každého vchodu po vás chtějí kartičku, ale nyní po mně ne. Všichni znali můj příběh a věděli kdo jsem. Pouštěli mě bez ověření. Ta zmrzačená blondýna se nedá přehlédnout ani za nikoho zaměnit. Před východem čekali téměř všichni mí přátelé.

Natasha, Sam, Clint, Tony a dokonce i James.

Steve tam s nimi nestál a já nevěděla, jestli mám být ráda nebo ne. Nakonec jsem toto přemýšlení odložila na později a vyjela k nim. Natasha se na mě usmála.

„Snad sis nemyslela, že odejdeš bez rozloučení?" Zeptala se a zklamaně zakroutila hlavou. Pouze jsem pokrčila rameny.

„Nevěděla jsem, jestli je to vhodný." Odpověděla jsem upřímně. Tentokrát se zamračil Sam.

„Proč by to nebylo vhodný?" Nadzvedl obočí.

Musela jsem si na chvíli skousnout ret. Měl pravdu. Je to pouze neslušný se nerozloučit.

„Máš pravdu." Usoudila jsem a začala se zvedat. Dá se říct, že bych se mohla pohybovat i bez vozíku, ale moje fyzička nebyla natolik dobrá, abych mohla pořád skákat.

Všechny pohledy se upřely na moje chybějící části těla. Natasha ke mně přišla a pomohla mi se doplahočit k ostatním. Musela jsem se na ni usmát a objala ji.

„Budeš mi chybět." Lehce jsem se zasmála a Natasha taky.

„Ty mně taky, skokanko." Narážela na můj skok z letadla a já už se té přezdívce musela zasmát taky. Pořád jsem se svou ztrátou končetin nebyla smířená, ale už jsem vše zvládala lépe než první den.

„Ze Silver Stalker bude Silver Jumper." Zasmál se Sam a já se odtáhla od Natashy.

„Myslím, že už není ani Silver Stalker ani Jumper."