Agent {Avengers}

17. Kapitola: Volný pád

„Co tu chceš, Loki?" Zeptala jsem se na zbytečnou otázku. Jediné, čeho jsem tím chtěla docílit, bylo oddálení boje. Oddalovala jsem to, co bylo nevyhnutelné a bohužel pro mne jsem neměla šanci. Kdybych alespoň mohla říct, že minimální, ale na tohle nemusím být z Vědecké, abych věděla, že proti bohovi nemám šanci.

„Přišel jsem si hezky popovídat." Usmál se na mne Loki a v jeho ruce se zablesklo kopí. Nasucho jsem polkla. Tohle se nesmí mne ani Hazel dotknout. Nemohla jsem se ohlížet, ale mohla jsem si představit vyděšeně sedící Hazel. Neumí se bránit. Lekce sebeobrany se na Vědecké akademii moc nevedou.

„Tomu ani ty sám nevěříš. Thor už tě přestal bavit?" Nazvedla jsem obočí a po vzoru Lokiho se opřela o zeď quinjetu. Musela jsem vypadat sebejistě, alespoň na venek. Tím, že ho tady zdržím co nejdéle a budu ho rozptylovat, zajistím čas ostatním Avengers.

„Thor mě přestal bavit už před pár set lety," pokrčil Loki rameny a pokýval hlavou se zavřenýma očima. „vážně jsem si přišel pouze pomluvit. Chci vědět, jak jsi mě dokázala nalézt. Na té Antarktidě." Nazvedl obočí. Bylo vidět, že si je jistý sám sebou a co chce. Na rozdíl ode mne.

„Tak v tom případě můžeš zase jít. Zkus si dát kafe." Řekla jsem a dalo se říct, že jsem mu odpovídala na jeho otázku. Celá teorie mě napadla při vaření kafe. Nepochopil to. Hlavně musím zdržovat a pokud možno, nezabít se. I když bych se poté dostala na lepší místo, možná.

Loki s kopím v ruce se rozešel ke mně a já začala couvat.

„Tak to tě asi nebude zajímat nic o tvých předcích?" Nazvedl obočí a mě tímhle vykolejil. Neříkejte mi prosím, že si projel můj rodokmen, který já znám pouze do mých prarodičů. Tímhle si získal moji pozornost.

„Poslouchám." Řekla jsem pouze a narazila do židle, u které seděla Hazel a držela quinjet na stejném místě. Nervózně jsem se ošila a pomalu obešla Lokiho, abych se dostala z dosahu Hazel. K ní nesměl.

„To jak jsi mě našla, bylo zvláštní. Ty osobně schopnosti žádný nemáš, ale říká ti něco jméno Veronica DeGrant?" Zeptal se mě a já musela přemýšlet, proč mi to říká.

Nesouhlasně jsem zakroutila hlavou.

„Jak by taky mohlo. Tvá vzdálená příbuzná. Obdařena darem vidět útržky minulosti. Podle té poté dokázala kohokoliv vystopovat. Ty už sice minulost nevidíš, ale zdědila jsi její dedukční schopnosti." Dokončil Loki a já musela nazvednout obočí. Proč bych mu měla věřit?

„To je sice moc hezké, ale proč mi to říkáš?" Zamračila jsem se a on se potěšeně usmál. Věděla jsem, že to nedělal jenom tak, pro radost. Přejela jsem si přes bok, abych se ujistila, že mám zbraň.

„Mám pro tebe nabídku," přešel ke mně blíže. „přidáš se ke mně, ne k Hydře. Ta je pouze pěšák v mé hře. Předvedu tě k Hybateli a ty získáš moc, stejnou, možná i silnější. Poté budeš stát po mém boku jako pomocnice." Nabídl mi nabídku, o které by dost lidí uvažovalo.

Získat super schopnosti, dokázat najít všechny ztracené lidi a mít pocit, že nejsem pouze obyčejný člověk, který praštil zloděje botou. Najít způsob, jak se časem dostat od Lokiho a jednou pro vždy mu zamezit přístup k zemi. Mohla bych být něco víc...

Sklonila jsem hlavu a zkousla si ret. Cítila jsem, jak se ke mně Loki blížil.

„Souhlasíš?" Zeptal se mile a já zvedla hlavu vzhůru. Měla jsem v tom jasno. Usmála jsem se na Lokiho a rychlým pohybem vyndala z pravého pouzdra zbraň. Pouze jsem zbraň zvedla do vodorovné polohy a vystřelila.