„Uteč!" křičel vyděšený muž. Hasiči bojovali s hořící budovou, která se už, už zřítit... „Já nechci," namítala nešťastně, vždyť v té budově hoří celý její dosavadní život... „Koukej zmizet, ať už tě tu nevidím!" houknul rozzlobeně jeden z požárníků a ona přikývla a začala se loudat pryč.
Šla dál, pak se otočila a sledovala jak se dům odporoučel k zemi. Oči se jí zalily slzami. Kam půjde? Pak si vzpomněla na tetičku Helu, ta by ji mohla vzít pod svá křídla... Došla k lesu za městem a vydala se po lesní cestě, tak jak tam chodívala vždycky. Nic se nezměnilo. Rostlo tu plno hub i bylin. Natrhala si do pusy jahod, ale stejně jí kručelo v břiše. Doputovala až k malé dřevěné chajdě na lesní mýtině. Byla porostlá mechem, ale jinak nevypadala špatně. Zaklepala na dveře, nic se neozývalo a tak vzala za kliku. Bylo odemčeno. Vstoupila do chodbičky, ticho jako v hrobě, kuchyň prázdná, až v komůrce s postelí poznala kolik uhodilo. Teta tam ležela na posteli, vůbec se nehýbala a na břiše jí seděl mourovatý kocour. Když zavrzala dveřmi kočka otevřela oči a zelená kolečka ji začala bedlivě pozorovat. Vyděšeně přišla k tetě. Snad není mrtvá. „Teto, teto, nenechávej mě samotnou," kvílela nešťastně. Teta vydala chrčivý zvuk a zvedla hlavu. „Kdo mě to budí?"
