Nazdar člověče, jsem Tadeáš. Ten hluk, co možná slyšíš je autobus. Sedím v autobuse, který míří někam mimo civilizaci, na tábor. Rodičové mě sem zapsali, aby si ode mě oddychli. Naprosto je chápu, taky si rád odpočinu, avšak tohle asi nebude to správné místo na relax.
Celou cestu hraje taková mladá copatá praktikantka na kytaru a většina lidí, až na pár jedinců, zpívá. Já samozřejmě nezpívám, ne že by mě to nebavilo, ale jsem si jistý, že by těm s hudebním sluchem popraskaly bubínky a zbytek by plačky prosil abych zpívat přestal. Proto se raději kochám výhledem z okna. Poetická příroda plná pneumatik, PET láhví a podobných odpadků. Počkat, myslím, že jsem tam zahlédl, ledničku. Kam se na nás hrabou cizinci s čistými parky, pche! Není nad pestrou krajinu.
Všichni přestali zpívat. Co se děje?
„Píchl jsem musí se vyměnit kolo!" zvolal obtloustlý vedoucí v křiklavě žlutém tričku. Nevím, co je horší, zda tričko vypadající jako rozlitý zvýrazňovač, či jeho buclaté tváře, avšak nejvíce mi imponoval jeho účes, připodobnil bych ho k malému dikobrazovi na písečné pláži. Nicméně mám více času než budu muset strašit na nějakém táboře. Ani internet tam nebude, to už je trochu moc...
Nacpala se ke mně ta copatá praktikantka, „Co ty jsi tu tak sám? Po pravé na tábor?" Vyptávala se. Měl jsem chuť ji vyhodit. To je MŮJ osobní prostor! Ale nezmohl jsem se na víc než na přikývnutí.
Po nekonečném čekání, o kterém hodinky tvrdily, že trvalo jen deset minut, jsem se opět rozjeli. Nejvíce mi však vadilo, že se praktikantka stále neměla k odchodu. Nyní něco probírala s děvčaty sedícími za mnou. Bože! Nevrle jsem na ni pohlédl a založil ruce na hrudi, ale ona stále nic! Když jsem pak začal nervozně klepat do sedačky přede mnou, věnovala mi zděšený pohled plný odporu, konečně vstala a odebrala se pryč. Usmál jsem se proto pod své imaginární vousy, které si pečlivě pěstuji již deset let. Avšak stále nejsou takové, aby zakryli můj potutelný úsměv. Přijíždíme na tábor...
Oddychl jsem si, že mě rodiče poslali na tábor s chatkami a ne stanový. Teď ale zbývá vyřešit jak docílit toho, abych se o chatku nemusel s nikým dělit. Natož pak s nějákými stupidními kluky!
Samozřejmě žádný z vedoucích nebyl ochoten mým prosbám vyhovět, začínám být zoufalý. Nacpali mě k pěti debilům, žroutům a smraďochům. To je ale skupinka. Byli otravní, stále řvali, prali se a cpali se chipsy. Tak jsem se vydal za hlavní vedoucí a otravoval ji do té doby, dokud nešla se mnou do chatky.
Když otevřela dveře, vypadli na ní dva kluci, kteří se zrovna prali a málem ji svalili na zem. Ona se nervózně oklepala a vešla. Uvnitř se přilepila na žvýkačkový koberec, který tvořil jeden z hochů. Byl jako stroj. Rozbalil, rozžvýkal, nalepil, rozbalil, rozžvýkal, nalepil. Nechápu, kde vzal tolik trpělivosti a žvýkaček. Koberec již nabyl takových rozměrů, že kdo chtěl k oknu, mohl si být jist, že se přilepí. Pak se z lesa přihnali zbývající dva chlapci, nadšení objevem pavouka, velkého jako dlaň, a v chatce ho omylem hodili vedoucí do vlasů. Ta zaječela, jednu botu nechala přilepenou ve žvýkačkách, u druhé na schodech ulomila podpatek a zmizela ve srubu pro zdravotníka. Byl jsi úspěšný, pomyslel jsem si a poprosil spolubydlícího o žvýkačku, jenž jsem následně nalepil k jeho koberci.
Po hodině a půl přišla copatá praktikantka a vedla mě k vedoucí. Ta mi oznámila, že mne chápe a opravdu jsem dostal vlastní chatku.
Najednou jsem měl vlastní stůl, vlastní okno, bez žvýkačkového koberce, dostatek místa pro můj batoh se třemi tričky a dvěma trenýrkami na čtrnáct dní a zbytečně mnoho polic pro mou skvělou knihu se jménem Porcování nosorožce, o detektivním pátrání nahluchlého starce v zoologické zahradě. Bylo mi tak skvěle... Devět minut a 37 sekund jsem si četl, poté ustlal postel vysoko na palandě, kde mne doufejme nikdo hledat nebude a usnul jsem spokojeným spánkem ledního medvěda po úspěšném lovu.
