Stála ve stanici metra. Stála a čekala. Dnes byl krásný den. Všechno skvěle vycházelo, takových dnů je málo. Kdyby byla věřící, děkovala by za něj Bohu. Ale přesto tu bylo něco, co jí ten úžasný pocit kazilo. Něco z čeho měla husí kůži. Je jí dobře a tak pomáhá těm, kteří takové štěstí nemají, povolání psycholožky. Nikdy to tak necítila, až dnes, připadala si špatná pro to, že měla štěstí. V čem jsou ti chudáci horší. Styděla se, že má klidný, normální a spokojený život. Bylo to nepříjemné a nešlo to zapudit. Začínala hledat mentální poruchy sama na sobě.
Vzdychla sama nad sebou a vytáhla z kabelky mobil a sluchátka. Hudba ji uklidňovala, jenže teď donutila k melancholii. Takový krásný den Patricie a ty si ho takhle kazíš. Vzdychla sama nad sebou a nastoupila do metra, které právě dorazilo.
