Klečela na chladných dlaždicích v jemných šedých kalhotech a pozorovala kousky papírků poházených okolo jejích nohou. V záchvatu vzteku smíšeného s mírou zoufalství roztrhala celou svou práci a hřbetem ruky si otírala od pláče opuchlé oči. Pěstmi začala bušit do svých kolenou a kňučet jak raněné štěně. Co to udělala? Bude muset začít znovu. Náhle se ozvaly zvuky bosých chodidel pleskajících o podlahu. Blížil se k ní.
Při pohledu do jeho tváře její myšlenky sklouzly od problémů k jeho výrazným rysům. Upřel na ni oči a nechápavě nakrčil čelo. Svezl se k ní na zem a neskutečně soucitným hlasem, který u něho nikdy neslyšela se zeptal: "Co se děje?" Nezmohla se na odpověď. Hlavou kývla směrem k nepořádku aniž by z něho spustila zrak. Rychle se nadechl zkrz zaťaté zuby."Co je to? Viď, že ne..." Nedořekl. Rozbrečela se a proudy slz smáčely látku na rameni jeho trička, když se k němu přitulila. Pevně ji stiskl v náručí. "My to zvládneme, neboj se toho." Chtěla mu věřit, znělo to sladce, jenže se to lepilo jako med a ona tušila, že to nebude snadné. Vzhlédla k němu. Vlnité vlasy mu lemovaly tváře a trčely do všech stran, byly stejně divoké jako její myšlenky. Jak by se v jeho společnosti mohla soustředit. Opět začala štkát do jeho ramene a on jen trpělivě seděl a hladil ji po zádech.
