Seděl jsem na lodi a pádloval s vypětím všech sil, avšak myšlenkami jsem utíkal pryč z toho krutého společenství, kde poslední slovo je nejbohatšího a chudák nemá žádné právo, jeho cena je nižší než obyčejný bochník chleba. Také je podle toho s chudáky zacházeno... Já byl okraden vlastním bratrem a o to více je mi z toho všeho zle. Nedobrovolně jsem skončil na téhle lodi ze které není úniku. Otec mi pravil, že pomoci od něho se dočkám pouze pod podmínkou sňatku s ženou jím vybranou a na to nemohu přistoupit. Takovou ženu jakou bych rád pod sluncem nenajdete, natož pak z bohatých kruhů, kdy ženy své zlé myšlenky skryjí za vybrané chování.
Dříve bylo lépe, za dob mého moudrého praděda. Kdy ještě byla ctěna moudrost člověka. Můj praděd byl velmi moudrý člověk. Takových lidí bychom si měli vážit. Celý život si přál cestovat, jenže na to neměl prostředků a co teprve nyní. Myslím na něho při každém východu slunce na brize.
Otec nebyl špatný člověk, ale držel se zákonů majetných což mi znemožňovalo svobodně žít. Opustil jsem ho a hledal lásku, ale takovou co by mé myšlenky sdílela není k nalezení. Když má dívka jiskru v oku neoplývá rozumem a tak jsem vzdal putování a vrátil se domů. Jenže jsem tam nepobyl dlouho. Otec mě urážel a matka mnou pohrdala.
„Neflákej se, sic tě přetáhnu!" Hulaká na mě člověk, který spatřil, že zpomaluji při práci. Zastavil jsem úplně a zvolal: „Nejsem tvůj sluha, ale tobě rovný." „Ty, že jsi mi roven? Pracuj, nebo tě hodím přes palubu!" vyhrožoval. „Ani kouska lidskosti v sobě nemáš, jsi méně než já," dodal jsem poslední kapku. On se rozzuřil přiřítil se ke mě a shodil mne do slaných vod.
Sůl pálila v očích a zastavil se mi dech. Mé tělo pomalu, klesá ke dnu. Já neuměl plavat. Přec jsem z lodi unikl...
