Sbíhala jsem úzké točité schodiště a míjela muže i ženy, kterým se v očích zračil výsměch, smíšený s opovržením, nad mým vzhledem. Měla jsem dlouhé rozcuchané vlasy a oblečení tak potrhané, že nemít žádné, by nebyl přílišný rozdíl.
Chtěla jsem se schovat. Ukrýt se před zraky ostatních. Jenže schody neměly konce. Konečně jsem dorazila na kraj schodiště a vstoupila do nevelké haly. Bylo tam poměrně šero a vyjímečně tudy někdo prošel. Přesto jsem se vydala hledat skrýš.
Představovala jsem si, jak se tam schoulím na zem, a nikým nepozorovaná, budu mlčky sedět. Narazila jsem na mohutné dveře a vzala za kliku. Bylo odemčeno. Vešla jsem a ocitla se v salonu pokerových hráčů. Chtěla jsem zas odejít, avšak pánové mě zpozorovali a začali mě zvát dál. Všichni na mě hladově koukali. Přála jsem si utéct. Uprchnout před jejich slizkými pohledy. Jenomže nohy nespolupracovaly, vyrazila jsem k nim.
Jeden z mužů se zvedl s nabídkou, že mi obstará něco k jídlu. Další náhle, že mi zaplatí pití a jinému by byla čest, pořídit mi ucházející oblečení. Udiveně jsem stála a překypovala vděčností. Po dlouhé době jsem se dosyta najedla a napila. Následovala švadlena s falešnou laskavostí v hlase, jenž se mě nedůvěřivě zeptala, zda budu mít na zaplacení. Pánové za mnou kývli. Měla jsem krásné nové šaty. Stokrát jsem jim všem poděkovala a chystala se odejít.
Jeden z mužů za mnou přišel a zeptal se, kam půjdu. Ačkoliv to bylo krajně nerozumné, přiznala jsem tomu cizímu člověku, že nemám tušení. Avšak ujistila jsem ho, že si o mě nemusí dělat starost. „Proč bych si dělal starosti? Mám návrh. Pojďte ke mně, slečno."
Pravil to tak sebevědomě, jako bych ani neměla na výběr. Zdráhala jsem se, nicméně nakonec jsem se opravdu nechala přesvědčit.
Jeho dům byl veliký. Ohromná okna skýtala pohled na privátní pláž zalitou sluncem. Připadala jsem si jako v pohádce. „Asi to nebude úplně zadarmo," usmál se potutelně a oči mu zazářily jako malému chlapci. Měla jsem jisté tušení... „Co bych mohla nabídnout?" zeptala jsem se záměrně nechápavě. „Sebe," vydechl a stáhl si mě do náručí. Neodporovala jsem.
Žila jsem si jako v bavlnce. Nechodila jsem do práce. Čas jsem trávila s knížkami, tancem a odpolední program se točil okolo něho. Nejčastěji jsme chodívali na golf a příležitostně mě brával i na partičky pokeru.
Toho dne přišel brzy z práce. Já nervózně seděla na kuchyňské židli a pěstěnými nehty bez přestání klepala na desku stolu. „Děje se něco drahoušku?" zeptal se. „Ano," vzdechla jsem na odpověď, „jsem těhotná." Zamrzl v pohybu a pak se na mě prudce otočil. „Viď, že je to vtip. Jak je to možné? Při mém postavení nemám na děti čas. Hodláš si to nechat?" vychrlil na mě. „Ano, hodlám," zavrčela jsem. „V tom případě tě na nějakou dobu jsem ochoten zaopatřit, nicméně se budeme muset rozloučit. Opravdu o děti nestojím." Jeho seriózní zdvořilost je nechutná. Slova jako by se mu lepila na patro. Domluvil a já koukala jako opařená. Vyhodí mě? S dítětem? Krev se mi hrnula do hlavy a srdce se mi rozbušilo.
„To znamená, že mě s tím dítětem vyhodíš?"
Nemohla jsem tomu uvěřit. „Ano, to znamená," stál si za svým.
Skončila jsem v autobuse jedoucím směrem k hlavnímu městu. Neměla jsem tušení, co budu dělat. Autobus najel na dlouhý most přes řeku, a v dálce bylo možné zahlédnout vodopády. Zdálo se mi to nádherné a uklidňující. Proudy vody tříštící se o mohutné skály mi dávaly naději na lepší zítřek.
Náhle jsem zpozorovala auto, jež najelo do svodidel, odrazilo se, a střetlo se s autobusem. Autobus se zakymácel a překlopil se z mostu do řeky. Viděla jsem všude kolem sebe vodu.
Zřejmě tomu dítěti opravdu nebylo souzeno žít.
