„Tak pojď už," pobízela ji Lucie. Její krátké blond vlasy visely splihle podel jejího oválného obličeje a na čele se jí tvořila vráska. Mračila se, roztomile se mračila. Kateřina jí to slíbila, ačkoliv toho nyní litovala. „Co budeme sakra dělat?" „Nevim, jdeme spolu, zvládneme to," jak mohla být Lucka tak klidná? Jindy mrzutá dívka utápějící se v depresích byla náhle ta s nadhledem. V jejích šedých očích se zračila naděje a o tu ji Kateřina nehodlala připravit. „Dobře," hlesla Katka, zhluboka se nadechla a vykročily. Lucie se rozzářila. Poprvé jí něco dávalo smysl. „Kam teď?" zeptala se Katka hned na konci ulice. Lucii to bylo jedno, hlavně, že šla pryč. Nešla sama, Káťa šla s ní. Zabočily doleva a Lucii se zaplavily oči slzami. „Děje se něco Lucí?" zeptala se starostlivě Kateřina. „Děkuju," štkala Lucka. Brečela štěstím a vzala Kačku za její chladnou ruku. „Pro tebe vždycky," zašeptala Káťa a víc neříkala, nepotřebovala. Cítila, že to mělo smysl.
