„Neviděl jsi můj mobil? Asi ho nemám." znervózněla Agáta. Začala horečně štrachat v kabelce a nepřirozeně se jí zvýšil tlak. „Chápes to? Já ho ztratila, nebo mi ho někdo ukradl, nebo... Vnímáš mě? Já nemám mobil!" už vyštěkla na Marka, který jen stál a koukal. „To mi k tomu nic neřekneš?" „Co mám říct? Nevím kde je." Lhal. Měl ho v kapse u kalhot a cítil se nejistě, zda udělal dobrou věc. Miloval Agátu a nebyl zloděj, musel to udělat pro ni. Ve skutečnosti mu to poradila její psycholožka. Byla na něm závislá. Nedala ho z ruky. Teď se mu neskytla příležitost a tak do toho šel, přál si pomoct.
„Maaarkuuu," začínala pištět a on byl vyděšený, „já ho nemááám."
Nastalo ticho. Čekala na jeho reakci. Vždycky ji podpořil, tak proč teď mlčí?
„No a co, koupíme nový. Peněz mám dost." Utrousil a nahodil pohled plný nezájmu.
„Ale já v něm měla všechno!"
„Budeš se bez něho muset obejít zlato, život je svině," hrubě zkonstatoval. „Tak jdeme. Jdeme koupit nový. Pojď."„Teď?" zeptal se, jako by ho to překvapilo, ačkoliv to čekal, „teď se mi nechce. Jedeme přece do kina." „Ale já tam nemůžu bez mobilu." „Proč bys nemohla? Řekni mi jediný rozumný důvod." Začínala být ještě více zoufalá, proč je tak bezcitný, jak by někam mohla jít bez telefonu, to přeci nejde.
„Potřebuji zavolat Sáře, má lístky," vyhrkla.
„Zavolám jí já, mám její číslo." „Nemusíš, lhala jsem, lístky mám já. Chtěla jsem důvod," zastyděla se.
