Byla sobotní noc. Její nevelký pokoj byl vybaven pouze manželskou postelí, toaletním stolkem s kulatým zrcadlem a nalevo skříní, zakrývající téměř celou jednu stěnu. Seděla shrbená na posteli s očima upřenýma na obrazovku notebooku. Světlo jdoucí z laptopu bylo jediné světlo, které tam bylo. Z venku nešla ani zář pouličních lamp. Na vteřinu zvedla zrak a spatřila se v zrcadle. Připadalo jí komické, jak děsivě to vypadá a pak se opět vrátila k počítači.
Nad hlavou se jí pomalu začínal vznášet obláček cigaretového kouře. Kouřila tak často, že jí už žloutly prsty, jenže si nemohla pomoct. Zamáčkla nedopalek do hrnku od kávy.
Je mi z tebe zle. Objevilo se v chatovém okénku notebooku. Chtěla se zeptat proč, ale nemusela. Věděla co tím myslí. Chtěla od toho všeho utéct, jenže nebylo kam.
Zauvažovala zda se má bránit, útočit, nebo se začít litovat. Nakonec zaklapla laptop a zjistila, že se v místnosti téměř nedá dýchat. Prudce se zvedla z postele, až se jí zamotala hlava, došla k oknu a otevřela ho. Do pokoje začal proudit chladný lednový vzduch až z toho vstávala husí kůže.
Venku pršelo. Voda smývala prach z chodníků, jenže zbavit hlouposti nemohla. Nikdo nemohl. Nepatrně se usmála, když si vybavila Einsteinův citát.
„Pouze dvě věci jsou nekonečné. Vesmír a lidská hloupost. Jenže u toho prvního si tím nejsem tak jist."
Kéž by se mohla zamknout v pokoji a nikdy nemuset vylézt.
Náhle jí zapípal mobil. Bodavý zvuk, oznamující že stále ještě nejste všem ukradení, kdyby ano, přece by se neobtěžoval s odepisováním. Natáhla se po něm a rozsvítila ho.
Zdrhni jim. Přijď sem. Marek s Ondřejem jsou spolu zalezlí, ta coura se s tím ještě nesmířila. Nechápu jak si ji mohl táta vzít.
Opět Sabrina.
Čišela z toho zloba a zároveň snaha pomoct. Ona je nejspíš poslední, kdo jí zbyl.
Minulý týden jí vyházela všechny žiletky a vyhrožovala, že jestli si místo vosku koupí novou, tak jí bude v noci strašit. Nevinná hloupost, zbytečná snaha. Má to všechno tak snadný. Opovrhování... Pomyslela si. Z kuchyně se ozval křik. Prali se jako malé děti. Naházela do batohu notebook, mobil, oblečení a vyšla na schodiště. Nikde nikdo, jen zvuk zoufale pištící matky a nadávajícího otce. Už jí to bylo jedno. Oblékla si dlouhý kabát, nazula boty a opustila byt. Vzala si klíče, kdyby se chtěla někdy vrátit, ale v blízké době s tím nepočítala. Prošla hlavními dveřmi a stanula před jejich panelovým domem. Byla ještě větší zima než čekala, bude si muset pospíšit.
