Princess?? [DOKONČENO]

Kocoure, co ti je?

°Marinette°

Zasadili jsme semínka, v tom se z venku ozýval nějaký zvuk. Kocour se se mnou ještě rozloučil a potom vyrazil za hlukem.
„Ani nevíš, jak moc jsem ráda, že ho mám." Směřovala jsem k Tikki.
„To je sice bezva, že ho máš ráda, ale určitě by od tebe ocenil pomoc." Čekala už na transformaci Tikki.
„Máš pravdu Tikki. Tikki, tečky!" Zvolala jsem svou klasickou větu. Pak jsem vyskočila z balkónu a běžela za Kocourem.

°Kocour°

Berušku jsem dnes vůbec nechtěl potkat. Měl jsem sice dobrou náladu, když jsem ale pomyslel na ní, dobrá nálada zmizela. Uviděl jsem jí a radši běžel za padouchem. Použil jsem kočaklizmu, beruška zase štěstíčko a polapila akumu. Celou dobu jsem nepromluvil, i když na mně Beruška mluvila.
„Kocoure, co ti je?" Zeptala se zmateně. Pípalo mi mirákulum, takže jsem jí beze slova opustil. Samozřejmě, že musela běžet za mnou.
„Kocoure, prosím, mluv se mnou." Prosila mě.
„Za chvíli se proměníme." Řekl jsem mrzutě.
„Udělám cokoliv, jen abys se mnou mluvil." Položila svou ruku na mé rameno. Zmateně jsem se na ní podíval. Zapípalo mi mé mirákulum a radši jsem utíkal od ní pryč.

°Marinette°

Jsem docela ráda, že odešel. Aspoň jsem si jistá, že Berušku už doopravdy nechce. Rychle jsem vpadla do nějaké temné uličky a šla domů. Najednou jsem potkala Kocoura.
„Tady jsi, Kcoure". Obejmula jsem ho. On mi dal sladkou pusu a vyrazil se mnou domů. Když jsme byli doma, skoro nemluvil.
„Stalo se ti něco, Kocourku?" Zeptala jsem se ho. Furt nic neříkal, jen zakýval hlavou na povel, že se nic nestalo. „Ty se mnou nechceš mluvit?" Otravovala jsem ho. Usmál se. Vzal si lísteček na který napsal: Kočky přece nemluví.
„Kočky neumějí ani psát. A ty nejsi kočka... Vlastně si, ale... Ty jsi superhrdina, který vypadá jako kočka." Usmála jsem se. „A co tvůj osobní život? Neměl bys být dávno doma?" Vzpomněla jsem si.
„Můj osobní život si právě ty, princezno." Naklonil svou hlavu k mé. Přičichával si k mým vlasům, zřejmě mu voněly.

„A co Beruška?" Zeptala jsem se tak trochu naschvál. Kocour se ušklíbl.
„Jsi docela žárlivá." Zasmál se Kocour. Měl pravdu, ale bylo mi to docela jedno. Usmála jsem se taky, ikdyž mi do smíchu zrovna nebylo. Vrtalo mi hlavou, proč mi o Berušce nic nechce říct...
„Nemluvil jsem s ní..." Rozmluvil se. Řekl mi docela dost nepodstatnou informaci...
„Proč?" Zajímalo mě. Začal se smát.
„Ty si ale strašně zvědavá. Proč tě to tak zajímá?" Smál se ještě víc. Taky jsem se musela zasmát.
„Jsem prostě zvědavá žárlivka." Smála jsem se.
„Nevěděl jsem, co jí říct. A co ty a Adrien?" Znova se zasmál.
„Jsme jen přátelé." Odpověděla jsem mu trochu mrzutě. Nemyslím si, že jsme jen přátelé. My jsme dobří přátelé.
„Pojďme se bavit o nás." Usmál se na mně.

°Adrien°

O sobě jako Adrienovi jsem se bavit nechtěl. A o Berušce vůbec. Navrhl jsem jí, abychom se bavili tedy o nás.
„Teď spolu chodíme?" Zeptala se.
„Pokud chceš, princezno." Usmál jsem se na ní. Hned mě obejmula, na své titěrné ručičky strašně silně.

„Miluju tě." Zašeptal jsem jí do ucha.
„Já tebe víc." Odpověděla škádlivě.
„Ne, já tebe víc." Smál jsem se. Pak jsem jí z důvodů umlčení políbil.

„Ale já tebe víc." Řekla po polibku.
„Já tebe nejvíc." Umlčel jsem jí dalším. Najednou přišli Marinettiní rodiče do pokoje.
„Ahoj holčičko." Pozdravili se smíchem. Marinette se lekla a spadla na zem.
„Nemáte hlad, pane Kocoure? Pekli jsme výborné sušenky a chleba." Zeptala se paní Dupain-Chengová.
„Pečivo z vaší pekárny si dám vždy rád." Odpověděl jsem a zvedal Mari.

Další díl je zde. Bude Adrienovy pečivo chutnat? To se dovíte v dalším díle 😂
Bude asi až za dlouho, jelikož jedeme na dovolenou a asi tam nebude Wi-Fi. Ale nebojte, i přes to budu psát dál.

🐱Nell🐞