Princess?? [DOKONČENO]

Na pohřeb přeci

°Marinette°

Po škole jsem šla domů. Myléne a Ivan šli přede mnou a drželi se za ruce. Měla jsem z toho strašně dobrý pocit. Když se loučili a dali si pusu, cítila jsem smutek. Chtěla jsem ten pocit zažít taky. S někým koho miluji... Ale kdo to je? Kocour nebo Adrien. Miluju Adriena nebo Kocoura? Najednou mě někdo objal ze zadu. Podle jeho teploty a černé barvy ruk jsem poznala, že je to Kocour.
„Ahoj princezno. Není ti zima?" Objímal mě dál. Pousmála jsem se na něj. Jednu jeho ruku jsem si dala na své rameno. Takhle jsme dorazili domů. Pozdravili jsme rodiče a šli nahoru. Kocour se podíval na počítač. Místo tapety s Adrienem Agrestem tam byla fotka se mnou a s Alyou.
„Tady ti to sluší, Marinette." Prohlížel si fotku. Mezitím jsem strhala Adrienovi fotky.
„Ty už ho nemiluješ?" Zeptal se mě. V ruce jsem svírala jednu z fotek, která doteď byla na zdi. Otočená zády ke Kocourovy jsem přemýšlela.
„Možná... Já nevím, ale vím, že se tam našlo místo i pro jednoho kluka." Řekla jsem snad po 10 minutách. Podívala jsem se na mobil. Oběhli od jeho otázky snad 2 minuty. S nadějí jsem se na něj otočila. Díval se na druhou stranu. Šla jsem k němu blíž. Stále se neotočil. Pak jsem se otočila ke stolu a dál strhávala fotky. Kocour objal můj krk. Na své ruce si položil hlavu, stále však nic neříkal. Nečekala jsem, že mě obejme. Můj pohled se změnil z ignorujícího na zmatený.

°Adrien°

Koho může milovat tentokrát? Ztratil jsem jí... Musel jsem jí obejmout. Pocit, že nebude má, byl příšerný.
„A pro koho se uvolnilo?" Zeptal jsem se nejistě. Zasmála se.
„Pro jednu kočku co spadla pod auto a já jí zachránila." Pohodila fotku, co měla v ruce a usmála se na mě. Byl jsem šťastný, že se zamilovala do mně.
„Ta kočka zachraňovala nějakou paní." Podotknul jsem.
„Ale číčo, nekaž mi tu hezkou chvíli." Laškovně se usmála. Za chvíli její úsměv zmizel. Stal se z něho pláč. Přitiskl jsem si jí k sobě.

„Pročpak má princezna pláče? Je sice pravda, že i pláč jí sluší, ale její hřejiví úsměv mám radši." Usmál jsem se na ní. Na můj úsměv nereagovala, pořád brečela v mém objetí. Pak se trochu vzpamatovala.
„Co když ta kočka miluje pořád Berušku?" Tak tohle jí trápilo?
„Ten hmyz odletěl z kočičího srdce." Řekl jsem se srandou v hlase. Hlavu dala nahoru, aby mě viděla. Usmívala se tím nejkrásnějším úsměvem. Vyzdvihl jsem jí nad sebe. Dál jsem neodolovával a políbil jí.

Po té nejkrásnější puse, co jsem kdy dostal někam odběhla. Zajímalo mě kam, asi to má být překvapení. Najednou ke mě přišla v černých šatech. Byly nádherné ale až moc... Černé.

„Nemusíte se oblékat do stejné barvy jako já, princezno. Budu tě milovat i v bílé a dokonce i ve psím obleku." Udivili mě její krásné černé šaty.
„To já vás také pane, ale my už přeci spěcháme." Řekla a táhla mě do spodního patra.
„A kampak to jdeme?" Zeptal jsem se.
„Na pohřeb přeci." Usmála se. Tím mě zaskočila možná ještě víc než tím, že jdeme na pohřeb.
„A kdo umřel?" Vyptával jsem se.
„Láska. V mém případě k Adrienovi, v tvém případě k Berušce". Táhla mě pořád dolů. Měla tam 2 květináče. Na jednom bylo napsáno Adrien a na druhém bylo napsáno Beruška. Vedle květináčů byly nějaké semínka.
„Ta láska už je pohřbená? Tuhle práci by měl dělat hrobník a né má princezna." Laškovně jsem se usmál. Políbil jsem jí na líčko a dál se věnoval pohřbu. Marinette říkala nějakou řeč, moc jsem jí neposlouchal. Díval jsem se na ní a na nic jiného. Pak se ale otočila ke mě a já jí začal poslouchat. „Aby naše láska k někomu jinému neumřela, musíme zasadit květ. Pokud vyroste, lásku najdeme. Pokud nevyroste, nikdy se nezamilujeme." Podávala mi semínko.
„Ale mi už lásku přeci máme, princezno." Uvědomil jsem si.
„To je pravda. Tak ho zasadíme na naší dlouhou lásku." Usmála se a zasadila semínko. Já ho tedy také zasadil.