Princess?? [DOKONČENO]

Řekni mi své tajemství, prosím

°Marinette°

Šli jsme do naší obyváko-kuchyně. Kocour si sednul a já s ním.
„Tak co je nového, pane Kocoure?" Zeptala se mamka. Připadalo mi divné to vykání.
„Ani tak nic. Jen jsem zachraňoval Paříž a flirtoval s vaší dcerou." Usmál se. Já jsem ho v tu chvíli proklínala.
„Tak to je docela velká novinka! Pokud se vám tady bude líbit, můžete bydlet tady, až se vezmete a budete mít spoustu malých kocourku a kočiček." Říkala mamka, když chystala pečivo. Tímhle mě totálně vyvedla z míry.
„No... Zas tak daleko jsme ještě nedošli." Přehodil si kocour svou ruku na mé ramena. Aspoň, že si nic před mámou nevymýšlel.
„Svatební koláčky vám určitě uděláme. A svatba bude u Eifellovky. Prstínky vám kdyžtak dáme a svatební noc by jste měli tam kde mi. Bylo to tam nádherné, levné, pohodlné, určitě se vám tam bude líbit." Mluvila neustále mamka. Chtěla jsem jí přerušit, Kocour mi to ale nedovolil.
„Nevím, jestli si mě Mari bude chtít vzít." Zatvářil se trochu smutně. Pohladila jsem mu rukou tvář a on se hned usmál. Mamka nám dala sušenky, croissanty a ukrojila nám i kousek chleba.
„Tady máš holčičko, tady vy, pane Kocoure." Podávala nám talíře. Slušně jsme poděkovali a vrhli se do jídla.
„Taky by Mari musela znát mou pravou identitu, abychom se mohli vzít, a to já nechci." Usmál se a jedl dál. Mně to ale vrtalo hlavou. Proč sakra nechce, abych zjistila jeho identitu. Teď jí musím zjistit, ale jak? No, to potom vymyslím...
Za chvíli jsme dojedli a šli nahoru. Kocour něco mluvil, já ho ale neposlouchala. Pořád jsem nad tím musela přemýšlet. „Děje se něco, Mari?" Začala jsem ho najednou poslouchat.
„Řekni mi své tajemství, prosím." Žadonila jsem.
„Jaké tajemství? Ty... Ty chceš znát mojí identitu?! To nejde, promiň." Podráždila jsem ho, zřejmě. Neměl nejmenší chuť mi něco říct.
„Kocoure, nikomu bych to neřekla ani Alyi. Budu tě milovat, ať už budeš kdokoliv." Položila jsem svou ruku na jeho rameno.
„Prostě ne, ty to nepochopíš..." Řekl chladně. Po tomhle jsem se docela naštvala.
„Musíš mi to říct! Chci tě vidět i bez masky! Pokud mě miluješ, neměl bys mi nic tajit!" Řekla jsem zase podrážděně já.
„Nemáš na výběr. Prostě to tak musí být a taky bude." Uklidnil se, bohužel jen trochu.
„Co mi tajíš? Vždyť tě stejně nebudu ani znát, tak co řešíš? Řekni mi to nebo... Nebo tě už nebudu milovat." Kocour se zarazil a já a ním. Větší blbost jsem nemohla ani vymyslet!
„Tak ať. Nemůžu tebe a ani sebe ohrozit. Kdybych ti to řekl, tak by ses nejen zlobila, ale byla i v ohrožení! A pokud mě už nemiluješ, tak odcházím." Teď tomu dal vážně korunu. Místo toho, aby mi řekl svou identitu, tak mi jí tají.
„Tak si běž, mně je to fuk." Odehnala jsem ho. Potom jsem se v pokoji rozbrečela...

°Adrien°

Vážně mě naštvala. Prostě mojí identitu znát nebude a basta! Ještě chvilku jsem se na ní díval, pak jsem ale běžel domů. Asi mě Marinette nemilovala, když mě takhle sprostě vyhnala... Pak jsem to ale zase otočil. Uvědomil jsem si, že na to má Marinette právo. Sice jí to stejně neřeknu, ale omluvit se jí musím. Doskočil jsem na její balkónek a slyšel pláč. Otevřel jsem poklop do jejího pokoje a dal jí obě ruce na mou levou ruku. Druhou jsem jí obtočil kolem pasu.

„Omlouvám se, princezno." Potápěl jsem se v jejích očích.
„To já taky. Byl to blbý nápad." Omlouvala se.
„To je v pohodě, vlastně tě chápu." Svou druhou ruku jsem dal také na její boky. Trochu se zachvěla a dala mi ty své kolem krku.
„Takže mě miluješ?" Zeptala se.
„Miluju, jak nejvíc to jen jde." Usmál jsem se na ní a dal jí sladký polibek.

Takže, další část je tady. Je tady
Wi-Fi, za což jsem strašně ráda. Omlouvám se, že dneska bylo málo obrázků ale nenašla jsem nějaké dobré k příběhu 😕

🐱Nell🐞