Starobylý rod Blacků (FF- Belatrix L.) [DOKONČENO]

Křeslo

V místnosti se ozývalo pronikavé, nepříjemné vrzání. Původce zvuku bylo staré dřevěné křeslo. Ne, že by se snad houpalo samo od sebe. Seděla v něm pětiletá holčička a kolébala se ze strany na stranu. Černé havraní vlasy  jí rámovaly kulatý obličej. V jejím pohupování nebylo nic veselého, seděla tiše, ani nemukala a s prázdným výrazem v očích sledovala dveře naproti ní. 

Za oněmi zmíněnými dveřmi se ozýval křik a pláč. Slyšela otce, jak v návalu vzteku vrhá kletby a řve nadávky, slyšela matku, jak křičí a prosí o odpuštění. 

Začala si tiše cosi broukat.

****

Křik ve vedlejší místnosti náhle utichl. Bela se s trhnutím probrala z transu. V očích se jí zračil strach. Upřeně se zahleděla na dveře s neblahou předtuchou. Zaslechla rychle se blížící kroky a přikrčila se. Úpěnlivě si přála zmizet. Upřela pohled k nebi, jako by jí snad mohl někdo vyslyšet. Marně. Když se vzápětí dveře rozletěly do kořán, stále tam seděla. 

Ztuhla a pohlédla na muže, který si to namířil rovnou k ní. V tu chvíli nebyla schopna věnovat pozornost ničemu jinému. Obličej měl stažený ve zlostné grimase, krok plný hněvu a arogance. Nejděsivější na něm byly jeho oči. Dva uhlově černé korálky. Zračil se v nich odpor a nenávist tak hluboká, že za ní jistě muselo stát spousta let duševního strádání.

Vyděšeně na něj pohlédla. Pocítila prudkou bolest, jako kdyby jí někdo vrazil ránu pěstí. Na tváři se jí objevil krvavý šrám. Kapky krve jí začaly stákat po tváři a smíchaly se se slzami, které se jí řinuly z očí. Tiše zavzlykala.

Náhle letěla vzduchem a se zaduněním narazila zády do tvrdé zdi. Lapala po ztraceném dechu a sledovala otce, jak k ní přistupuje. 

„Drž hubu ty malá čubko. Jste všechny stejný, stejně uječený a stejně k ničemu." Podíval se jí zpříma do vyděšených očí a pohled mu ještě o stupen ochladl. „Řekni to!" Nechápavě na něj zírala a snažila se s narůstající panikou pochopit smysl jeho slov. Odfrkl si. „Crucio!" řekl klidně a na chvíli ji nechal pocítit tvrdou skutečnost, další část její důvěry a nadějí se zbortila jako domeček z karet. „Řekni to heslo kurva!" přikázal jí. V mysli jí svitlo a rychle ze sebe uprostřed nového přívalu slz vyhrkla „Tojour pur". Její hlas byl tichý a dvě slova se podobala vyděšenému myšímu vypísknutí. „Neslyšel jsem!" Rychle se nadechla a vychrlila ona slova dřív, než stačil pozvednout hůlku. „Tojour pur." 

Muž si pro sebe tiše přikývl a zamířil zpět ke dveřím. Sesunula se na podlahu, schoulila se tiše do klubíčka a potichu, trhavě vzlykala.

Ještě než se dveře za jejím otcem zabouchly uviděla na zemi ležet ženu, svou matku. Nedívala se na ní, z očí jí odkapávaly slzy a záda měla pokrytá krví, pohled plný beznaděje upírala kamsi do neznáma. 

(458 slov)