Starobylý rod Blacků (FF- Belatrix L.) [DOKONČENO]

Hřiště

Foukal vítr a z okolních stromů se k zemi snášely listy, hrající všemi barvami. Stará houpačka hlasitě vrzala, jak se na ní Bela pohupovala. Před nedávnem oslavila své jedenácté narozeniny. Spolu s nimi ji navštívila i sova. Přinesla jí dopis z Bradavické školy. Matka se jí už dříve o škole zmínila, bylo to skvělé místo, místo, kde by konečně mohla uniknout. Bela měla z dopisu radost. Ta ji však přešla v momentě, kdy viděla otcův nesouhlasný a rozhodný pohled. Vyslovil své jasné ne a jeho slovo bylo jako vždy konečné. Bela se s ním nehádala. Na jazyk se jí dralo tisíce kleteb, ale všechny je spolkla a sklopila hlavu. Hořkost onoho ne na ní každým dnem dopadala víc a víc. Nikdy odsud neunikne. U Merlinových vousů, tak moc odsud toužila vypadnout, tak moc toužila po Bradavicích. Nespravedlivost onoho činu jí připadala nesnesitelná. Proč on nikdy nikoho neposlouchal? Proč se nikdy nezajímal o to, co chtějí lidé okolo něj? Proč u Merlina neměl rád nikoho kromě sebe? A proč zrovna ona jí musel tenhle osud potkat? Povzdechla si. Otevřela oči a zarazila tok svých zběsilých myšlenek.

Koutkem oka sledovala své mladší sestry, měla je totiž hlídat a nechtěla riskovat otcův hněv. Když odcházely měl otec jednu ze svých typických agresivních nálad. Věděla, že právě teď nejspíš svůj hněv ventiluje trestáním matky. 

Omylem včera vyslechla jejich rozhovor. Měla tu scénu před očima. Matka přikrčená před otcem s panikou v hlase, co nejrychleji drmolila a snažila se mu  vysvětlit, že přece není její vina, že nemůže mít další děti. Otec na ní řval, že mu měla dát syna, od toho jí přece má. Radši se otočila a odešla, konec jejich nerovné debaty slyšet nechtěla. Utekla úplně nahoru do svého pokoje a schovala se pod peřinu. Stejně jí její bolestný křik dohnal.

Tvrdohlavě ze sebe tu vzpomínku setřásla , odhodlaná se do minulosti ve své hlavě už nikdy nevracet. To byla její nová taktika. Předstírat, že se nic z toho nikdy nestalo. Že vlastně se má dobře a nic jí nechybí. Občas dokázala sama sebe přesvědčit. Bohužel to však nemívalo příliš dlouhé trvání. 

Pohlédla na Andromedu, jak si spokojeně hraje na dětském pískovišti a usmívá se. Kdy se ona sama naposledy smála? 

Narcisa ze země nabrala hrst kamenů. Potěžkala je a sevřela v pěst. Rozhlédla se kolem a vytáhla z kapsy hůlku. Kamínky se vznesly do vzduchu a rozlétly se na Andromedu. Belina ruka vystřelila k hůlce a kolem sestry se utvořil štít, který kamínky neškodně odrazil. „Okamžitě přestaň!" zařvala na ní Bela. Rodiče sice najali učitele, aby je vyučovali doma, přesto věděla, že dokud nejsou plnoletí, tak kouzlit venku nesmí. „A proč?" odsekla Cisa. „Protože nesmíme a otec by nás jistě potrestal." Zvolila odpověď, o které doufala, že by ji mohla přesvědčit. „Otec ji nenávidí. Vypadá jako matka a usmívá se. Nikdy k nám patřit nebude." „Otec nás nenávidí všechny a stejně by nechtěl, abychom se navzájem ubily kameny. " „To není pravda. Otec nás miluje." Větší lež už vyslovit nemohla.  Bela se zašklebila a ironicky pousmála. „To má tedy opravdu zvláštní způsob, jak to dávat najevo." „Mě má rád. Vás nenávidí, protože ona," kývla hlavou směrem k Andromedě „není pravá Blacková, nemá žádné naše rysy a ty" pohlédla Bele do očí „nebudeš pro něj nikdy dost dobrá." „A ty dost dobrá jsi jo? Že jsem si nevšimla, že by se k tobě choval nějak vlídněji." „Sdělil mi to předevčírem. Vydědí tě. Dědička naší krve budu já." Tohle byla poslední kapka přilitá do ohně, poslední hřebík do rakve citu, který chovala k někomu, kdo si říkal její otec, ale nikdy se tak nechoval. Zbaví se jich stejně jako těch štěňat. Tak málo pro něj jeho dcery znamenaly.

Narcisa ve vítězné salvě svého triumfu odkráčela směrem k domovu. Neměla strach, že by netrefila domů, nebo, že by se snad nevrátila vůbec. Věděla však, že když se vrátí bez ní stihne ji trest. Popadla Andromedu do náruče. Nevšímala si slz tekoucích po tvářích a rychlým krokem se za sestrou vydala.

(667 slov)