Nelétavá

Kapitola 1 - Odhalení

Vivien

V jedné nejmenované škole existuje dívka, jejíž pravé jméno málokdo zná. Všichni jí tam říkají Sněhová vločka. Možná je to kvůli jejím sněhobílým vlasům a bledé pleti. Má světlé šedivé oči a usmívá se jen naoko. Pod povrchem je jen nezájem a lhostejnost. A kdo by se jí divil, byla zvyklá na barevný svět kouzel a nyní žije v šedém světě smutných tváří. Možná se ptáte, proč toho o té dívce tolik vím. Odpověď je jednoduchá. Ta dívka jsem já.

Moje vlastní jméno je Vivien. Vivien Laová, abych byla přesná. Pro tento svět jsem Sněhová vločka, což mě přivádí na myšlenku, jak dlouho bude trvat, než zapomenu své vlastní jméno. Možná se už zítra probudím s otázkou, jak mi říkala mamka. Zatím to vím. Moje milovaná maminka mi říkala Vivi, ale teď mi už tak nemá šanci říkat. Už přes rok jsem ji neviděla. Ona za to ale nemůže. Na vině jsou pravidla vílí říše a moje neschopnost.

Nedokážu donutit svá křídla, aby začala létat. Proto jsem byla poslána do světa lidí, těch bezcitných bytostí, které si věčně stěžují, aby se má křídla v tomhle neútěšném a ubíjejícím světě vyburcovala k procitnutí. Až vzlétnu, tak se mi opět otevře říše víl. Moje existence bude zapomenuta a na mě bude čekat můj šťastný konec.

Teoreticky. Momentálně se křídla nepohnou ani o milimetr.

Tak to bychom měli můj příběh. Krom toho, že jsem neschopná víla, jsem úplně obyčejná, a kdybych nepoznala můj domov, možná bych sem dokonale zapadla. Ale víte co? Já jsem ho poznala a moc dobře vím, že tady nezůstanu.

Kvůli modravým křídlům na zádech se musím převlíkat na záchodech. Sice jsou složená nenápadně podél těla, ale když jsem nahá, tak je samozřejmě nezamaskuju. Oblečení na tělocvik složím a v látkovém vaku ho položím na sklopené prkýnko záchodové mísy. Přes nahé tělo spoře zakryté pouze spodním prádlem začínám opatrně přetahovat světle modré šaty s potiskem drobných kytiček. Ale ve chvíli, kdy se chystám jemnou látkou zakrýt i křídla, se otevřou dveře kabinky.

V tu chvíli si uvědomím tři věci. Ta první je, že jsem zapomněla zamknout. Ta druhá je, že někdo nejspíš zjistí, že nejsem člověk. Když se na tu osobu otočím, tak mi dojde i ta poslední věc. Právě jsem svou největší slabinu odhalila svému spolužákovi. Klukovi.

Prudce trhnu lemem šatů a látka mi zakryje křídla. Ale teď už je to zbytečné. Olly, třídní zmatkař a vrba, na mě kouká s doširoka otevřenýma očima a pusou dokořán.

„Ehm, ahoj Vločko," zasměje se najednou nervózně a ustoupí tak, abych mohla projít ven z kabinky. „Takže... Co tu děláš, Olly?" podívám se na něj a vyděšený pohled nahradím solidně naštvaným. Za chvíli z něj vyjde, že hrozně musel na záchod a ve spěchu si spletl dveře. Nepoložil mi ještě žádnou otázku o křídlech, takže úlevně vzdychnu. Jdu si k umyvadlu umýt ruce, ačkoli jsem se jen převlékala. Chci nonšalantně opustit záchody, ale Olly mě chytí za předloktí. Otočím na něj hlavu, abych zjistila proč. Jeho obličej je těsně u mého a on se mi dívá zkoumavě do očí. Jsem u něj zvyklá na zmatený pohled, ale teď jeho kaštanově hnědé duhovky vypadají děsivě. Chci ustoupit, ale on mě nenechá. Zavřu oči a bojím se, co přijde.

„Co jsi zač?" zeptá se a položí mi ruku na záda. Vím, že tam cítí moje křídla. Mlčím a snažím se nevydat ani hlásku. Snažím se nehýbat, abych ho ukolébala. Počítám v duchu do dvaceti a celou dobu pozoruju čtvercové dlaždice na podlaze. Pak trhnu celým tělem a on mě neudrží. Přidržím si vak na rameni, druhou rukou rozrazím dveře a utíkám chodbou pryč. Olly je větší než já a tak pro něj bude větší problém obíhat tolik lidí. Neběžím do třídy. Vím, že tam mě najde. Zaběhnu za roh, z batohu vytáhnu mobil. Volám, ženě, u které bydlím. Je to lidská žena, jejíž syn se zamiloval do víly a kvůli ní odešel do říše víl. Proto je ta žena o vílách informovaná a já u ní můžu bydlet. Předstírá, že jsem její dcera a díky kouzlu tomu všichni věří.

„Ahoj Alice. Udělalo se mi špatně, mohla bys mě prosím omluvit ze školy?" Zeptám se jí mdlým hlasem a ona nakonec souhlasí. Poté se dám zase do běhu a zběsile vběhnu do šatny, kde nechám vak ve skřínce stejně jako přezuvky. Hodím na sebe vlněný svetr přes rameno školní tašku a prchám k hlavním dveřím. Předpokládám, že mě Alice už omluvila a proto mizím pryč ze školy.

Věděla jsem, že to přijde, ale teď nevím, co budu dělat. Ležím doma na posteli a pozoruju strop, Jako bych čekala, že tam se objeví odpověď. Ale moc dobře vím, že mám jen pár hodin na rozmyšlenou, protože zítra už mě Alice pošle zpátky do školy. Zavrtím se na peřině a obličej si zakryju rozevřenými dlaněmi. Tohle je bezvýchodná situace. Nejspíš mu to budu muset říct.

Druhý den si na rty nanesu tmavě fialovou rtěnku, protože v ní vypadám nebezpečně. Občas tímhle maskováním někoho zmatu. Už ve třídě mi ale dojde, že Olly asi nebude ten případ. Neohroženě jde přímo k mé lavici. Pozoruju ho přes závoj řas, přímo do očí se mu dívat nechci.

„Olly! Ahoj!" ozve se najednou ode dveří hlas malé holčičky. Ollyho sestra a má záchrana. Spokojeně se usměju, když se Olly otočí na patě a zamíří ke dveřím. Ještě slyším, jak se jí unaveným hlasem ptá, co potřebuje.

Ke mně si sedne, moje spolusedící Camilla. Neříkám kamarádka, protože to je příliš laskavý popis někoho, koho pouze toleruju. Víly tolik neprožívají city a celkově jsme chladnější než lidé. Dokážeme toho spoustu skrýt, ale i tak je náš svět kouzelnější než ten lidský. Stýská se mi. Po mámě, sestrách a bratrech, po tátovi, po ostatních vílách.

„Nazdar, Vločko! Zase máš tu děsivou rtěnku!" podotkne Camilla a důvěrně se ke mně nakloní. „Chceš někoho zastrašit?"

„Ne! Prostě jsem měla dneska chuť na fialovou," kamufluju s nevinným úsměvem. Naštěstí Camilla není tolik pozorná, aby mou lež odhalila. Prohrábnu si vlasy a odkloním se od Camilly, která si mě už stejně nevšímá. Olly si pořád povídá se setrou, takže jsem v bezpečí. Vstanu a přejdu k oknu. Tělem se opřu o parapet, svetr si urovnám na zádech, aby mě křídla neprozradila, a pozoruju stromy pod okny. Díky podzimu jsou listy nádherně červené, oranžové a hnědé. Stromy na podzim mi připomínají svou barevností některé elfské rostliny. Cítím, jak se mi na rtech tvoří jeden z mých opravdových úsměvů.

„Taky miluješ podzim, Vločko?"ozve se najednou vedle mě. Vyděšeně poodskočím a otočím se zády ke zdi. Vedle mě nestojí nikdo jiný než Olly. Dívá se z okna a vypadá úplně normálně. Na rtech mu hraje úsměv a v očích ten obvyklý roztěkaný pohled, který k tomu zmatkaři prostě patří. Možná jsem si ten děsivý pohled včera pouze vymyslela. Určitě jsem si ho vymyslela.

V tu chvíli mi dojde, že se na něco ptal. Měla bych mu odpovědět. „Jo, miluju ty barevné stromy. Něco mi připomínají," odpovím neurčitě a chci odejít.

„Tvůj svět?" zeptá se s nevinným úsměvem a pobaveně se na mě podívá. „Samozřejmě, že jsem si všiml tvých křídel. Nemůžu na to přestat myslet. Nechci se tě na to ptát tady přede všemi, proto mi udělej tu laskavost a po osmé hodině, na mě počkej u záchodů v druhém patře." Řekne to tak sebejistě, jakoby věděl, že tam půjdu. Haha. Jde pryč, směrem ke své lavici, ale pak se rychle otočí a ještě jednou se na mě pobaveně podívá. „Nechci ti nic udělat. Jsem jen zvědavej."

Když se otáčí, nevěřícně pozoruju, jak se mu mění oči, ze sebejistého pohledu je zase zmatený. Přemýšlím, jaký je ve skutečnosti. Jestli není roztěkaný jen naoko.

Pak se škodolibě usměju. Samozřejmě, že tam nepřijdu, Olivere.

Tak jsem se rozhodla publikovat první kapitolu Nelétavé a vážně doufám, že se vám líbila. Budu moc ráda za každý komentář! Vaše SakuraLao :)