Nelétavá

Kapitola 4 - Odjezd

Oliver

Přijdu do baru asi o hodinu později, než bylo domluveno. U baru už sedí chumel několika holek ze třídy, ale já zamířím ke stolu, kde sedí kluci. Ukradnu z vedlejšího stolu židli a sednu si k nim.

„Ty vole, brácho, vážně jsem netušil, že dneska přijde i Vločka," zařve mi do ucha Tom a mě chvíli dochází význam té věty. Všimnu si, že Dave mě zkoumavě pozoruje. Je z celé třídy nejmladší a stále pod zákonem. Nesnáší podvádění, takže teď upíjí kolu. Nakloní se ke mně přes stůl.

„Vločka sedí za tebou u baru, kdyby tě to zajímalo," ušklíbne se a napije se koly. Já na stole ještě nic nemám, takže z něho trochu dostávám žízeň.

Pak se na jeho doporučení otočím a mrknu za sebe. A opravdu. Na lesklé barové stoličce tam sedí Vivien. Ve volných šatech na ramínka a černých punčocháčích vypadá úžasně. Záda má zakrytá nejen látkou, ale i dlouhými bílými vlasy a riziko odhalení je díky tomu malé.

Pak si všimnu, co jí podává Camilla. Malou skleničku s barevnou poloprůhlednou tekutinou. Alkohol. Do háje, ona nikdy nepila alkohol. Už teď vypadá hodně rozjařeně. Nemůžu ji tady nechat. Netuším, co se může honit hlavou opilé víle.

„Kluci, co kdybychom zkusily jít vyzvat ty naše opilé holky k tanci?" zasměje se Marek a zamíří ke Camille. Už pár týdnů spolu chodí, takže samozřejmost. Nakonec se zvedneme všichni a já se okamžitě přitočím k Vločce. Z útlých prstů jí odcizím skleničku a položím ji daleko od ní. Jestli se ještě napije, tak to nedopadne moc dobře. Kluci zamíří na parket a já vážně nechci pozorovat, jak se třou o své spolužačky.

Vivien se lesknou oči a nevypadá příliš při smyslech. To ostatně nikdo tady. Protočím oči a sundám ji ze stoličky. Chce se bránit, ale nedokáže to. Když se její nohy dotknou země, tak zavrávorá. Chytnu ji kolem pasu, aby nespadla, a otočím se na Davida, který sedí u stolu a tlemí se tanečním kreacím Toma.

„Hej, Dave! Holky Vločku úplně opily, tak ji vezmu domů, jo?" řeknu mu a on kývne. Pak už ho nezajímám. Opatrně vezmu Vločku do náruče a kormidluju nás k východu. Je lehounká jako peříčko a v tomhle stavu se ani nebrání. Pod rukou cítím její ztuhlá křídla.

Vyjdeme z baru a dojdeme k mému autu. Postavím ji na zem, ale pořád ji jednou rukou podpírám. Otevřu dveře auta a jemně ji pošoupnu na místo spolujezdce. Pochopí to a posadí se. Zavřu za ní dveře a posadím se k volantu.

V tu chvíli mi dojde, že netuším, kde bydlí a ona není ve stavu, kdy by mi mohla diktovat adresu. Na sedadle sedí v polospánku s malou taškou na klíně.

„Promiň, Vivien," omluvím se jí, ačkoli mě nevnímá. Z klína jí vezmu tašku, rozepnu zip a s potěšením najdu mobil. Je to víla, která je tady za trest, takže není pravděpodobné, že by tam měla hodně kontaktů. A opravdu.

Vyřadím Camillu, Theresu, Amálii, paní Brownovou a školní psycholožku. Zbude mi tam jen jedno jméno. Proto se rozhodnu vytočit jakousi Alici.

„Ahoj, Vivien," ozve se v telefonu.

„Dobrý den, vy jste Vivienina opatrovnice?" řeknu já.

„Ne. Jsem její matka. Ráda bych věděla, s kým mám tu čest," řekne nepřátelsky. O tom vážně pochybuju, pomyslím si. Vločka je víla a její matka není v tomto světě. Ale neřeknu nic z toho.

„Jsem její spolužák Oliver," řeknu a přemýšlím, jak jí to mám říct. Nakonec to řeknu přímočaře. „Vaše dcera je opilá a já bych ji potřeboval odvést k vám domů. Mohla byste mi prosím nadiktovat adresu?" poprosím ji a ona se zasměje.

„To je od vás hezké. Ale není to v tomhle dešti nebezpečném?" vypadne z ní a já nechápu. Déšť? Vždyť jen poprchává. Podívám se ven a ztuhnu. To, co byl deštíček, je teď neskutečně silný déšť přes který není vidět na krok.

„Zvládnu dojet k nám, tam to bezpečně znám a je to kousek. Nevím, jestli bych ji zvládl dovézt k vám. Mohla by ale u nás přespat přes noc..." zauvažuju nahlas.

„Ne ne, nejsem si jistá, jestli je bezpečné ji nechat s vámi, Olivere," začne se bát Alice. Je mi jasné, že se bojí, abych nezjistil, co je Vločka zač. Ale na to je pozdě.

„Já vím, že je víla."

„Jestli vám to řekla, tak to zcela mění situaci. Mohla by u vás tedy zůstat? Nebude to vadit rodičům" úplně otočí. Překvapení, které bylo znatelné nejdřív v jejím hlase, při poslední otázce úplně zmizí.

Řeknu jí, že rodiče jsou dneska pryč, ale ať se nebojí, protože doma mám malou sestru. Domluvíme se a já odvezu Vločku k nám.

Zase ji vezmu do náruče a přenesu ji přes ten liják. Položím ji až pod stříškou, abych mohl odemknout vchodové dveře.

Je půl jedenácté večer a já doufám, že Amy už spí. Když ale vejdeme do obývacího pokoje, tak svojí malou sestřičku vidím na pohovce pod kostkatou dekou jak sleduje dětský animák, který jsem jí na dnešek stáhnul. Tuším, že už ho má puštěný alespoň po třetí.

„Nazdar Amy. Neměla bys už spát?" zeptám se jí trochu rozzlobeně. Amy se na mě s nezájmem podívá a pak nechápavě nakrčí obočí.

„Vždyť není deset," řekne a chce se vrátit k televizi. „To je fakt. Už je půl jedenáctý, takže padej laskavě spát!" ušklíbnu se, z gauče vezmu ovládač a jediným tlačítkem jí ukončím zábavu. Amy po mně rozladěně loupne tmavě hnědým okem a shodí ze sebe deku a jde do svého pokoje. Cestou ale zavadí pohledem o Vločku, kterou mám v náruči.

„Kdo to je?"

Tak čtvrtá kapitola je na světě a začíná se nám to konečně rozjíždět. Co byste dělali vy, kdybyste se vzbudili doma u kluka, o kterém nic nevíte, zatímco on zná vaše největší tajemství? Těším se na všechny vaše komentáře a doufám, že se vám kapitola líbila!

Vaše SakuraLao