Nelétavá

Kapitola 20 - Nehoda

Oliver

„Uříznout křídla? To nemohla Lena myslet vážně! Je to barbarské," podrbu se ve vlasech a hlasitě se nadechnu. Štve mě, že ta blonďatá potvora děsí mojí vílu. Ale Viv se nedá, to vím.

„Ale vy jste barbaři," pokrčí rameny. Já se hořce usměju. „To víly taky."

Chvíli se hádáme, jestli jsou víly barbaři, ale oba se shodneme, že víly jsou až děsivě chladné. A to je taky forma krutosti. Neubráním se myšlence, kde to pro Viv bude lepší. Já zvládnu cokoli, ale ona mi přijde daleko křehčí. Je lepší život mezi studenými a flegmatickými čumáky nebo skrývat křídla, ale žít mezi lidmi, kteří nešetří emocemi?

„Měla bys ses od ní držet dál," zavrčím. Nechtěl jsem vrčet, ale vyšlo to ze mě samo. Hned se jí za to omlouvám, ale neunikne mi, jak se odtáhne.

„Já ji nevyhledávám, vážně ne," tiše utrousí a přehodí si vlasy přes rameno tak, aby vytvořila bílou clonu mezi námi. Povzdechnu si a vlasy odhrnu jediným pohybem prstů.

„Nechtěl jsem být ošklivý. Prostě jsem jen naštvaný, že někdo chce ublížit mé víle," usměju se a Viv sklopí oči. Pozoruje si špičky chodidel, ale nakonec stejně zvedne oči k těm mým.

„Zníš hrozně majetnicky, když říkáš má víla. Nejsem ničí víla, jsem jen svoje."

Nemohl jsem si pomoci. Chtěl jsem Viv chránit a dal bych jí modré z nebe. Cokoli. Bylo snad logické, že jsem byl majetnický a bál se o ni, ne?

Bělovláska zapíchne vidličku do jedné z lososových nugetek a ucpe si jí ústa. Následuju jejího příkladu, protože mi začíná kručet v břiše. Ty obědy platíme, tak bychom je měli i sníst. A tyhle nugetky vůbec nejsou špatné. Přemýšlím, jestli chutnají i Vivien. A tak se jí na to zeptám.

„No... Není to špatné, ale nejsem na to zvyklá. U nás doma smažený jídla v trojobalu neexistují. Třeba ty řízky, co tak milujete, mi přijdou vevnitř vysušené a navrchu mastné. Ale zrovna tohle není díky lososu tak špatné," zamyslí se a já jen zmateně zavrtím hlavou. Řízky miluju a nedokážu si představit svět bez nich. I když vílí jídlo určitě bude mít taky něco do sebe.

Zavibruje mi kapsa a já se podívám na mobil. Mamka. Co se děje? Je už po poslední hodině, ale já si ještě chci dojíst oběd, takže jestli mám vyzvednout Amy, tak si sestřička chvíli počká. Pak si vzpomenu, že Amy má vlastně nějaké taneční vystoupení ve vedlejším městě a s tátou už jsou tam. Co by mi tedy mamka mohla chtít.

Omluvím se Vivien, telefon si přiložím k uchu a zmáčknu zelené tlačítko. Chvíli v telefonu zní zvláštní chroptění, až mě napadá, jestli mi mamka nevolá omylem. Pak ale zjistím, že je to jen její vyděšený dech.

„Olly? Mohl bys přijet do nemocnice. Oni..." brečela. Mamka nikdy moc neovládala svoje emoce, takže jsem tomu zatím nepřikládal důležitost. Jen to slovo nemocnice mě děsilo.

„Mami, uklidni se a řekni mi, co se děje," řeknu klidně.

„Táta a Amy... měli autonehodu," zašeptala a znovu mě poprosila, abych přijel do nemocnice u nás ve městě. Bleskově dojím zbytek brambor a s pouhým pozdravem se zvednu a odnesu tác. Mířím ven z jídelny a nevnímám nic kolem sebe. Nevím, co se stalo, protože mamka mi nic jiného neřekla. Nevím, jak na tom jsou. Nevím nic. A musím za nimi.

„Dobrý den, mohu vám nějak pomoci," usmála se nacvičeně mladá žena na recepci. Do nemocnice jsem se dostal tak rychle, jak to jen šlo. Neusměju se nazpátek, protože na úsměvy prostě nemám náladu.

„Hledám Erika Wintera."

„A vy jste...?"

„Jeho syn, Oliver Winter," unaveně podám ženě občanku. Rychle ji prochází očima. „Nevíte náhodou, co se mu stalo?"

„To bohužel nevím. Druhé patro, půjdete pořád rovně a třetí chodbou se dáte doleva. Pokoj 305."

Poděkuju a okamžitě jdu k výtahům. Zazvoní mi telefon. Pevně zavřu oči a pak zmáčknu červené tlačítko. Není moudré jí říkat, co se teď děje, když to vlastně sám nevím. A navíc nechci ji děsit, vždyť se už naučila létat a náš odchod se nejspíš blíží.

Když dojdu k výtahu, tak se akorát zavírají dveře za postarší šedovlasou paní. Hned vedle výtahu jsou schody. Rozhodnu se zvolit je, vždyť jdu jen o patro výš. Žádný problém.

Zatímco vyšlapávám vysoké bílé schody s protiskluzovými páskami na konci, tak si pokládám otázky odvíjející se od toho nejhoršího. Jestli se stalo teď něco vážného, tak dokážu s Vivien v klidu odejít?

Když vyjdu poslední schod, tak se rychlým krokem vydám rovnou cestou mezi světle žluté nemocniční stěny. Počítám odbočky doleva. Jedna, druhá, třetí, čtvrtá. U čtvrté odbočky se zastavím a snažím si vybavit to, co říkala žena na recepci. Jsem mimo a proto si vůbec nemůžu vybavit, co řekla. A číslo toho pokoje? Možná 305. Možná.

Nevšímám si okolí, a proto mě trochu vyděsí opatrné poklepání na rameno od mladého doktora. Pořád je ale o tolik starší než já, že má potřebu říkat mi kluku.

„Neztratil ses tady, kluku?" rozesměje se a odhalí tím veverčí předkus.

„Hledám pokoj 305," opáčím s co největší sebejistotou v hlase, protože si nejsem jistý, jestli je to vážně tenhle.

„Jdi tudy," ukáže na chodbu, kterou jsem se sem dostal. „Projdi první odbočkou doprava a tam už to najdeš." Já přikývnu a jdu tak, jak mi on řekl. Pokoj najdu okamžitě a pod velkými číslicemi 305 je opravdu přilepená samolepka Erik Winter. Zhluboka se nadechnu a vejdu dovnitř.

Při otevření dveří se na mě podívají dva páry očí. Mamčiny hnědé oči s rozmazanou řasenkou a velké ubrečené oči patřící Amy. Tátovy oči zůstanou zavřené. 

Dneska včas :) Napište mi, jak se vám 20. kapitola líbila a jestli vás zvrat překvapil! Teď už je tipování konce složitější, že? Zároveň se chci omluvit všem čtenářům Panenek a zároveň Nelétavé, kteří teď asi mají pocit, že sama sebe vykrádám. Dodávám ale, že zvraty v 10. kapitole BP a této spolu nesouvisí, jen mi vyšly vážně blbě na stejný týden. Snad mi tedy odpustíte a slibuju, že obě povídky se budou vyvíjet jinak :)

Vaše SakuraLao