Nelétavá

Kapitola 19 - Trpět

Vivien

Vše se vrátilo do normálních kolejí. Spolužáci a ostatní na škole na mě nekoukali jako na nebezpečného tvora, ale jako na chudinku, ze které si vystřelila redakce časopisu. Tvářit se lítostivě, stěžovat si a odevzdaně kývat hlavou bylo to jediné, co jsem musela dělat. Drbny naší třídy se postaraly o zbytek. Poprvé jsem je měla vážně ráda.

„Nemám nic proti tomu, když jsi duchem mimo, ale teď by ses měla soustředit!" zařve Olly. Neslyším, jak běží, protože vrstvička sněhu tlumí naše dupání. Nejsme v našem obvyklém lese, protože jsme tam objevili hrát si malé děti, tak jsme zamířili na tenhle kopec. Možná si říkáte, že sem může každý přijít a spatřit mě. Ale není to tak úplně pravda. Kryje nás totiž ohavně páchnoucí smetiště, díky kterému se tomuhle místu lidé vyhýbají.

Přikývnu a napnu křídla. Naposled došlápnu na blátivou zem a pak letím. Mávnu křídly a ocitnu se výš. Roztáhnu ruce a užívám si to. Tlustá mikina s průstřihy na zádech na mě v tom větru vlaje a já se cítím neskutečně úžasně.

Většina věcí se vrátila do starých kolejí. Jedna věc se ale změnila. Naučila jsem se létat.

Podívám se na zem a vidím mávajícího Ollyho. Shora vypadá v pletené čepici s bambulí roztomile a mně to na tváři vykouzlí radostný úsměv. Mávání je smluvené gesto pro návrat na zem. Proto stlačím křídla k sobě a za chvíli už se špičkami nohou dotýkám země. Po dopadu se několikrát zhoupnu na patách a až potom se otočím ke svému společníkovi. Hnědé vlasy mu vykukují z šedé vlněné čepice a padají mu do očí, tak si je chvíli nešikovně zastrkává zpátky.

Přicupitám k němu a on mi rozcuchá vlasy. Nevím, co je to za lidskou úchylku šahat lidem na vlasy, ale líbí se mi. Je to příjemné a zároveň svým způsobem důvěrné.

V autě potom jíme slané šneky. Včera je pekla paní Winterová a já jsem byla Oliverovi hrozně vděčná, že jich pár vzal. Ačkoli jsem ve vzduchu nikdy nebyla dlouho, tak jsem pak měla hrozný hlad.

„Elfská jídla jsou úžasná, ale tomuhle se ani zdaleka nevyrovnají!" huhňám mezi sousty a Olly se mi směje. Prý je to jen obyčejné lístkové těsto. Až se vrátíme domů, budeme ho muset udělat.

„Z jakých listů to děláte?" ptám se s nakloněnou hlavou.

„S listy to nemá nic moc společného. Je to klasické těsto," směje se Oliver znovu a já jen pokrčím rameny. V duchu se na sebe ale trošku zlobím, že mi to nedošlo. Vzápětí se na sebe zlobím pro změnu kvůli tomu, že jsem na sebe byla před chvíli naštvaná. Takovéhle vnitřní hádky jsou u mě na denním pořádku.

Chovám se jako člověk a neměla bych. Ale nejde to zastavit.

Chemie. Olly má službu, takže je přes přestávku pryč a pomáhá chemikářce. Já mám v ruce učení a opřená o zeď čekám před učebnou. Dneska se učíme v jiné třídě než normálně, což znamená i jiné patro. Tady mají třídy nejstarší žáci školy a my tu nemáme žádné hodiny. Není mi úplně příjemné tu být mezi čtvrťáky, protože díky mé výšce jsou minimálně o hlavu vyšší než já. Ale naopak Camilla, která sem šla se mnou, si pozornost starších kluků užívá.

Stoupnu si do malého výklenku a přes obličej si přehodím vlasy. Nechci, aby si mě ostatní všímali, a najednou se mi to daří.

„Já to pořád nemůžu pochopit! Proč to nevyšlo?" ozval se kus ode mne známý hlas. Lena. Opatrně jsem vykoukla ze stínu a spatřila jsem nejen jí, ale i kluka s červenými vlasy, který měl nemalý podíl na mém odhalení.

„Určitě kouzlo," zasměje se kluk a odejde. Nevypadá jako ten typ člověka, který by si s něčím dělal hlavu. Chvíli přemýšlím nad jeho podobnosti s vílami. Stačilo by se míň usmívat a být ještě víc sarkastický a byl by to elf jako vyšitý.

„Zmetek. Proč ho to neštve?" zašeptala si Lena sama pro sebe, ale já stála tak blízko, že jsem to slyšela. Dýchala zrychleně a nahlas, naštvanost z ní i po těch pár dnech přímo čišela. Pak se blondýnka otočila a chtěla se stejnou cestou vrátit zpátky. Jenže já jsem se nestihla včas skrýt.

„Tak tady tě máme, zmije!" zašklebí se a oči se jí psychopaticky zalesknou. Ve vteřině je u mě a tvrdě mě drží za předloktí. Druhou rukou mi ohmatává záda, a když narazí na křídla, tak se vítězoslavně usměje. Je to smích šílence, který naštěstí na rušné chodbě není slyšet.

„Lidi, podívejte se," stihne jen křiknout, než jí prudce kopnu. Tohle by víla neměla dělat, ale teď je můj život v ohrožení, tak co záleží na tradicích.

Pustí mě a sveze na zem. Drží se za stehno a tlumeně vzlyká. Když mluvila o nebezpečných lidech, mluvila o sobě, bleskne mi hlavou.

„Nezasloužíš si to," zasyčí. „Měla bys trpět."

„Cože?" vyděšeně vykulím oči. Proč mám trpět?

„Moje babička trpěla. Bylo by nefér, kdyby ty sis tady mezi lidmi žila v naprostém klidu, ne?" ďábelsky se usměje a pokračuje. „Z mé babičky se stal naprostý vyvrhel. A víš, k čemu ji lidé donutili?"

Mluví o lidech, jako kdyby k nim sama nepatřila. Ve chvíli, kdy o tom přemýšlím, na chvíli nedávám pozor a ona mi trhne s nohou. Kvůli tomu se svezu vedle ní na zem, do úplného stínu, kam lidé, procházející po chodbě nevidí. Vymyšlené to má hezky.

„Teď ti ještě neublížím, vílenko. Ale chci, abys pak věděla, proč trpíš," řekne tiše a lesk šílence se jí začíná z očí vytrácet. Já se ale pořád bojím. „Víš, po nějaké době se babička přeci jen začlenila do lidské společnosti, našla rozumného muže, který ji přijal a měla s ním dceru, mojí mamku. Ale okolí bylo kruté. Děda později dostal smrtelnou nemoc a tak zemřel babiččin jediný ochránce. Ona zůstala sama s patnáctiletou dcerou. Ta naštěstí křídla neměla. Ale okolí ty dvě nikdy nepřijalo..." začne polykat slzy. Hřbetem pravé dlaně si otře oči a nakloní se těsně ke mně.

„Lidé jí uřízli křídla. Dokážeš si představit tu bolest, vílo? A já zajistím, aby babička nebyla jediná, která trpěla. Tebe taky zničím. Olly tě opustí a já tě dostanu na kolena!" začne se děsivě chechtat a tahat se za krátké vlasy. V rukou jí zůstávají blonďaté chomáče, jak si je trhá, ale jí to nevadí. Je jako smyslů zbavená.

Zachrání mě zvonění, které jí vytrhne z toho psychopatického stavu a ona se opět změní v jedovatého člověka při smyslech. Bleskově si stoupne a uteče do své třídy. Já vyklopýtám ze svého výklenku, rozklepaná z toho náhlého zjištění a neschopná slova.

V tu chvíli přijde chemikářka s Oliverem v patách a pustí nás do učebny. Sednu si na obvyklé místo a Camilla mi začne štěbetat o starších klucích. Je jí jedno, že nejsem ve své kůži a já jsem ráda. Jak bych to teď komukoli vysvětlila? Jediný kdo si to zaslouží vědět, je Olly. Ale musím promyslet, jak mu to řeknu.

Nemusel by to zvládnout.

Snad mi odpustíte, že tenhle týden je kapitola až v neděli, ale můžete to brát z toho lepšího hlediska - na další kapitolu budete čekat kratší dobu :D Tímto tedy slibuju, že 20. kapitola vyjde opravdu v pátek!

Líbila se vám tahle kapitola? Konečně jsem vám odhalila Lenu, protože přece žádný záporák nemůže být zlý jen tak, ne? A musím přiznat, že mě hrozně bavilo z ní dělat takovéhohle šílence. Překvapilo vás, proč to všechno Lena dělala? Budu se těšit na vaše komentáře!

Vaše SakuraLao

P.S.: Díky vám všem Nelétavá dosáhla 1K přečtení a dokonce tuto hranici překonala a momentálně je tak 1.3K. Pokořili jsme i hranici 200 hvězdiček. Tyhle čísla jsou naprosto šílený. Hrozně moc vám děkuju a všechny vás mám moc ráda :)