Nelétavá

Kapitola 15 - Článek

Vivien

Ve třídě jsem zase jako první. Alice mi už tolikrát říkala, že lidé nepotřebují být všude o tolik dřív a že si radši přispávají, ale já jsem v tomhle nemohla být jako oni. I mezi vílami jsem byla nepřirozeně dochvilná a nevidím důvod, proč se toho vzdávat.

Roztáhnu žaluzie v celé třídě a posadím se na svojí židli. Nohy v pruhatých ponožkách si položím na židli, ačkoli moc dobře vím, že Cam by mě zato zabila. Trochu škodolibě se usměju a otevřu si skicák. Spolužáci se začnou pomalu trousit až tak za patnáct minut, takže si chci nasadit sluchátka.

Sluchátka a ty malé krabičky, kterým říkají iPody, jsou asi nejlepší lidský vynález, kterému se víly nikdy nevyrovnají. V placatém čtverečku fialkové barvy je uloženo neskutečné množství hudby, která vám přes sluchátka proudí přímo do uší.

Když mi to Alice dala s tím, že to bylo Mariny, tak jsem byla skeptická. Přemýšlela jsem, jak se to té víle mohlo líbit. Jenže časem jsem si to zamilovala. Hlavně díky jejímu hudebnímu vkusu. Měla tam hodně písní v japonštině, v krásném jazyce připomínající vílí.

A ve chvíli, kdy si chci jednu japonskou píseň zapnout, dovnitř vejde červenovlasý kluk. Vytáhnu si z uší bílé špunty a odložím je na stůl.

„Nečekal jsem, že tu někdo bude," omluví se kluk a rázuje si to k učitelskému stolu. „Nesu tři výtisky školního časopisu." Konečně vidím toho, kdo sem nosí časopisy. Většinou už jsou tady, když přijdu a to mě vždycky trochu zklame.

Rudovlasý kluk položí na stůl dva výtisky a třetí mi podá. Přikývnu a poděkuju. On předvede něco mezi úsměvem a úšklebkem a zmizí ze třídy.

Zavřu náčrtník a rozložím časopis. S úsměvem listuju časopisem, který musel tvůrce stát nemalé úsilí, když na mě z jedné stránky vykoukne bílý papír. Otevřu časopis přesně na té straně a rozložím papírek.

Vážně si myslíš, že lidé nejsou riziko?

Přejedu palcem po papírku a ulpí mi na něm trochu inkoustu. Je vidět, že vzkaz byl napsaný teprve před chvílí. Odložím papírek vedle sebe a podívám se na otevřenou dvoustranu. Stačí mi přečíst si nadpis a první odstavec a už vím, že je všechno špatně.

Víla mezi námi?!

Když jsem četl příběhy o upalování čarodějnic na hranicích, tak jsem kroutil hlavou. Taková blbost, říkal jsem si. Nikdo už dneska nevěří na fantasmagorická povídání o skřítcích, čarodějnicích a zakletých princích. Proč taky? Moderní svět vyvrátil všechny tyto povídačky. Ale fotky nahoře dokazují, že je mezi námi víla.

Myslím, že můžeme stavět dřevěné hranice a lepit plakáty s informacemi. Začíná hon na čarodějnice 21. století. Jen s malými změnami. Cílem je víla...

Zrychleně dýchám a třesu se. Nad článkem je fotka z mého létání v lese a mě docházejí různé věci. Ta nepatřičná červená... byly to vlasy tohohle kluka. A ten, kdo to zorganizoval, byla Lena. Ale proč?

„Ahoj Viv!" ozve se ode dveří. Olly dneska přišel podivně brzy. „Škoda, žes tu včera nebyla. Byl u nás takový fajn zrzek, Alex. Jé, on už přinesl ty časopisy!" prohodí Olly a z učitelského stolu sebere jeden výtisk.

Neodpovím. On zná toho kluka. Co když se s nimi spolčil, aby mě taky mohl zničit? Co když... mi vždycky lhal?

Prudce se posadím a otevřený časopis si přitisknu na prsa jako štít. Nenápadně si přehodím přes rameno tašku a chci obejít Olivera.