Nelétavá

Kapitola 21 - Zmatení

Vivien

Netuším, co to do něj vjelo. Najednou se zmateně zvedl a zmizel z jídelny, co nejrychleji to šlo. Kaštanové oči vypadaly ztraceně a zmateně, takže mi bylo jasné, že se něco muselo stát. Podle Oliverova oslovení volajícího jsem věděla, že mluvil s jeho mamkou, s paní Winterovou. Co se jí mohlo stát.

Dojím nugetky a pomalu odnesu tác. Nevadí mi, že ve frontě k pultu mě předbíhají mladší děti. Jdu jako bez života, když v tu chvíli zahlédnu červenou čupřinu vlasů. Ten kluk, který mě málem usvědčil. Probudí se ve mně vílí hrdost. Narovnám se a oči zabodnu do kluka přede mnou. Nesmím nikoho nechat vidět mě v tomhle stavu.

Na odkládací pult odložím talíř i tác a propletu se davem až ke dveřím. Až když vycházím z budovy v zimní bundě zachumlaná v hořčicově žluté šále a bílé vlasy schované pod šedou pletenou čepicí, tak si dovolím se tvářit smutně. Teď už mě nikdo nedokáže poznat.

Zem je pokrytá vrstvou téměř roztátého sněhu smíchaného s blátem a nebe je světle modré s narůžovělými mraky. Když vidím ty mraky, vzpomenu si na vílí oblohu. Dnešní nebe se podobá tomu našemu víc než normálně. Rukama v lehkých rukavicích se dotknu zimou zrudlých tváří.

Kdybych byla člověk, tak bych možná šla rovnou k Ollymu domů a zeptala se, co se děje. Kdybych byla pravá víla, tak bych se na něj vykašlala. Jenže já nejsem už ani jedno. Proto udělám kompromis a zavolám mu.

Telefon chvíli vyzvání a já doufám, že to zvedne. Úplně cítím jeho váhání. A pak telefon utichne. Nechce se mnou mluvit, je mi to jasné. Nebudu ho nutit. Třeba to není nic vážného. Pro víly je tohle nucení ostatních lidí ponížením. Jen jednou jsem ho následovala domů a jen jednou jsem mmu urputně volala. Ale obě ty záležitosti pro mě byly neskutečně důležité. A teď... ani jsem nevěděla, o co jde.

Chvíli přemýšlím, že pojedu domů autobusem, ale pak si to rozmyslím. Chci se projít a utřídit is své myšlenky. V hlavě mi totiž pořád rotovala Lenina slova. Mé myšlenky jsou roztěkané a já si je potřebuju rychle ujasnit. Rozhlédnu se kolem sebe a spatřím kopeček neroztátého sněhu. Cestou k němu vezmu do ruky pohozený klacík a začnu do sněhu črtát různé obrazce. Pomáhá mi to v přemýšlení.

Podle Leniných slov tady nemůžu zůstat a já jí věřím. Nejbezpečnější by pro mě bylo odejít do světa víl. Jenže co když se stane něco vážného? Dokáže se mnou Olly odejít? Dokážu já odejít bez něj?

Kdysi by byla moje odpověď jednoduchá. Byla jsem chladná víla, která měla jediné trochu citlivé pouto s rodinou. Mladší Vivien by měla jasno.

Kdyby Olly byl elf, taky by to bylo jednoduché. Věděla bych, že by zůstal se svou rodinou. Jenže je tu háček. Olly je nepředvídatelný člověk a já polidštěná víla. Neznám rozhodnutí ani jednoho z nás. Chytnu se za hlavu, ve které mi rychle tepe a z prstů mi vypadne klacek. Cítím se jako před druhou zkouškou z létání. Na první jsem neuspěla, druhá měla prokázat, zda jsem Nelétavá nebo ne.

Tak děsivá směs pocitů to je. Má se stát něco velkého. Nebo se už něco velkého stalo? Třeba Ollymu?

Jsem doma a smažím palačinky. Ani zdaleka nejsou tak dobré jako Ollyho lívance, ale mám na ně chuť. Chutnají úplně jinak než ty vílí, protože lidé je mají tenoučké a z bílé mouky. Vílí placky jsou tlustší a z různé směsi smylt. Smylty jsou u nás něco podobného obilovinám.

Na palačinku si nanesu Aliciinu marmeládu a posadím se na pohovku. Pozoruju knihovnu naproti mně a přitom ukusuju z lidské palačinky. Najednou se očima zastavím na jednom z titulů. Harry Potter a kámen mudrců. Je to ta knížka, kterou mi Olly dal jako svou nejoblíbenější. Ještě si pamatuju břečťanový balicí papír.

Dojím palačinku, odložím talířek na komodu a stoupnu si ke knihovničce. Pak z poličky vytáhnu zmíněnou knihu. Donesu si ji zpět na pohovku jako indiánský poklad a nejistě nalistuju první stránku. A začnu číst první kapitolu. Chlapec, který zůstal naživu...

Čtu si nepřetržitě několik hodin. Příběh chlapce s jizvou na čele mě vtáhne do sebe a nechce mě pustit. Harry Potter mě zaměstnává natolik, že nepřemýšlím ani o Ollym ani o své budoucnosti. A málem přeslechnu zvonek. S povzdechem odložím knihu a jdu otevřít Alici, která si zase zapomněla klíče. Bez podívání se otevřu dveře a pak už je pozdě je zavřít. Koukáme si z očí do očí s blonďatou ženou v dlouhém zimním kabátu a kostkované šále. Žena zamrká a já spatřím laskavé šedivé oči. Vím moc dobře kdo to je.

„Učit se lidský jazyk je šílená ztráta času. Promarněných pět dní, vážně," usměje se a chce projít dovnitř. Já na ní koukám jako na zjevení a ani mi nedochází, že blokuju vchod.

„Vivi, no tak! To dovnitř nepustíš ani svojí maminku?"

Aaaa! Dneska jsem se mrkla na wattpad a vidím, že máme 2K přečtení! Páni, lidi, děkuju! Doufám, že se vám dnešní kapitola líbila a napište mi, co říkáte na objevení Vivieniny mamky. Co myslíte, že s ní zamýšlím? ;)

Vaše SakuraLao