Nelétavá

Kapitola 3 - Pozvání

Vivien

Řekne, že si to nechá pro sebe. Pak uteče. Kupodivu mě tímhle uklidní a já si oddechnu. Lokty se opřu o skřínku a za chvíli se už chovám jakoby nic a mizím ze školy. Občas mám tendenci se kochat okolím, ale dnes ne. Dnes co nejrychleji jdu rovnou domů.

Nebo jsem to chtěla dělat.

Ve skutečnosti mě kousek od školy odchytne Camilla. Moje blonďatá spolusedící s růžovým leskem na rty a řasami mrkací panny. Co po mně teď chce?

„Hej, Vločko! Počkej na mě!" přivábí mou pozornost a já se jen ze slušnosti zastavím. Tahle holka je jako mor. Tenhle odporně růžový mor mě doběhne a v předklonu se chvíli vydechuje. Pak pokračuje v mluvení. „Jsem fakt ráda, že jsem tě ještě sehnala! Zapomněla jsem ti o tom říct ve škole, celá naše třída jde dneska do jednoho baru oplakat prázdniny! Na mě je, abych tam dotáhla i tebe!" zamrká a pověsí se mi na krk se slovy, že to bude skvělý.

Zvyknout si na to věčný objímání a další tělesné projevy bylo nejtěžší na celém integrování se mezi lidi. Pořád je mi to nepříjemný, takže řeknu něco, čeho budu později nejspíš litovat.

„Proboha. Půjdu tam, když mě pustíš!" odfrknu a pomyslím si, jak moc jsem se za víc jak rok polidštila. Camilla se usměje a řekne mi, kde na ní mám v devět večer čekat. Pak odběhne opačným směrem.

„Do čeho jsem se to nechala namočit?" schovám si hlavu do dlaní a pokračuju domů.

Když domů přijde i Alice, tak ji o tom informuju. V obličeje se ji vystřídá spoustu emocí, od zmatení přes strach až ke škodolibosti. „Vivien, jsi si jistá, že to zvládneš? Lidi se baví trochu jinak než víly..." řekne nakonec, ale já se jen zasměju. Přikývnu, na znamení že to zvládnu a jdu do pokoje.

Večer čekám na křižovatce u parku a přesně v devět hodin tam zastaví vínové auto s Camillou na místě spolujezdce a jejím přítelem Markem za volantem. Zamávám jim a sednu si dozadu. Marek je taky náš spolužák, všichni jsme předposlední rok na gymnáziu. Naše třída se sešla hodně zvláštně, protože téměř všichni jsou v tomhle státě plnoletí. A já se svou falešnou identitou člověka taky.

O chvíli později zastavíme u hospody, která nevypadá zas tak špatně. O další chvíli později už sedíme u baru a Camilla s dalšíma holkama mi nutí něco, čemu říkají „panák". Myslela jsem, že jsem se naučila všechno kolem téhle generace, ale když přede mě postaví malou skleničku se zelenou tekutinou, tak netuším, co to je.

Nenápadně si k tomu přivoním. Voní to trochu větrově, ale ne nijak podezřele. Navíc je to zelené. Zelená je i barva rostlin, takže to nemůže být nic tak hrozného. Skleničku vezmu do ruky a po vzoru ostatních ji do sebe obrátím naráz.

Je to zvláštní pocit. Na jazyku ta tekutina štípe, ale ne zas tak nepříjemně. Trochu hřeje a trochu chladí. Je to pro mě úplně nová chuť. Všechno kolem mě je barevnější a živější. Líbí se mi to. A navíc mám pocit, že bych mohla lítat i bez rozevření křídel.

Tak a je tu třetí kapitola! Hrozně vám děkuju za podporu, díky tomu mě psaní baví ještě víc :) Dnešní kapitola ale kratší, protože chci mít každou kapitolu z jiného pohledu, tak jsem to tady musela utnout, ale to znamená, že příště bude delší kapitola z Ollyho pohledu! Těšíte se?

Vaše SakuraLao