Nelétavá

Kapitola 12 - Sdělení

Oliver

Sedíme u oběda v jídelně. Obyčejná bílá místnost s kýčovitými obrázky od mladších studentů, které mají navodit pozitivní místnost. Haha. Obvyklé jídlo tady je odporné a Tom se ho štítí kvůli radioaktivitě. Vtip je v tom, že jeho maličkost netuší ani co to je a už vůbec nechápe fakt, že v jídle radioaktivita prostě není. Nebo možná je, ale co já vím.

Dnešek je ale výjimečný, protože kuchařky uvařili něco, co bylo dokonce i dobré. Kuřecí prsa v tekutině, jejímž základem byla sójová omáčka, s rýží. V jídelníčku bylo připsané i jakési divné slovo na T alias originální název, ale stejně si ho nikdo nepamatoval. Důležité ale je, že tohle jídlo je skvělé a miluje ho i Vločka.

Proto mi dojde, že dneska na ní něco nesedí.

„Je všechno v pohodě?" zeptám se Vločky, která se nepřítomně vrtá v rýži. Otočí ke mně šedivé oči a zamračí se.

„Proč se lidé ptají na tuhle otázku, když vidí, že není? Stejně nikdy nechcete znát odpověď," zasměje se hořce a kovovou vidličkou rozčileně přejede po talíři. Za celou dobu, co tu sedíme, si dala do úst jen jedno sousto. To ale není jediná věc, díky které o ní mám starost.

„Já chci znát odpověď!" zvýším hlas, až se po nás ohlédnou primáni od vedlejšího stolu. Její křídla sebou rozčileně cuknou, ale nikdo si toho pohybu pod svetrem nevšimne. Pořád se je teprve učí ovládat, ale lepší se to.

Zavrtí hlavou a odstrčí talíř.

„Jdu do třídy. Uvidíme se pak," zamručí a zmizí dřív, než ji zastavím. Chci jít za ní, ale kručící žaludek je proti. Proto zůstanu sedět na místě a nepřítomně jím. Vedle mě si někdo sedne. Hazel. Panebože.

„Nazdar Olly? Vločka tu není?" zeptá se na očividnou věc, ale nechce znát stejně jasnou odpověď. „Nedávno jsem četla skvělou knížku, Ostrov Lhářů. Nejdřív jsem ji číst nechtěla, ale potom jsem..." začne nadšeně cvrlikat Hazel a já ji ignoruju. Ostatně, jako téměř vždy.

Když se Vločce před dvěma dny probrala křídla, tak vypadala, že je ráda. Zároveň jsem ale cítil její strach. I tak jsem jí ale pogratuloval, možná abych jí uklidnil, možná abych ujistil sám sebe, že je to dobře.

Další den nepřišla do školy. Zavolal jsem Alici, jejíž telefonní číslo jsem si opsal ten den, co jsem Vivien odvezl z té párty. Když jsem se jí ptal na Viv, tak mi nejdřív řekla, že jí prostě není dobře. Po chvíli debatování z ní vyšlo, že křídla ještě moc neovládá a bojí se. Odpoledne jsem za ní přišel a chytal ji, když skákala ze schodů a říkala tomu trénink létání. Pořád ale byla posmutnělá, přestože se usmívala.

Ten den jsem začal chápat vílí přetvařování.

A dneska byla tichá a pořád duchem jinde, místy ale zareagovala tak, že jsem ji nepoznával. Třeba jako teď na obědě.

„...nádherná knížka, ale hrozně jsem u ní brečela. A když jsem ji dočetla, tak jsem měla takovou depku, že jsem myslela, že se zblázním. Chápeš to?" Uvědomil jsem si, že Hazel pořád žvaní.

„Určitě si to někdy přečtu, Hazel! Díky!" přivřu oči a usměju se. Hnědovláska přikývne a pokračuje v jídle. Trochu závistivě se podívám na její talíř, protože můj už je prázdný. Ale hlad už stejně nemám.

Odnesu blátivě hnědý tác a zamířím k dvoukřídlým dveřím ven z jídelny. Kupodivu mi v hlavě ulpí brunetčina slova. Dočetla knihu a dostala z ní depku.

Co když se Vločce stalo něco podobného? Je přeci kravina, aby byla smutná, kvůli tomu, že dosáhla svého cíle.

Přesně tak. Muselo se stát něco jiného, co ji trápí. Rychle zaplaším domněnku, že pouhá kniha by ji takhle nerozhodila.

Vločku najdu ve třídě, kde si nepřítomně kreslí do sešitu. Přisednu si k ní na lavici a zeptám se jí, co kreslí. Zasněně mi prozradí, že to jsou její oblíbené rostliny z vílí říše. Její rty se při tom usmívají a cítím její stesk po domově.

„Víš... Vločko... Eh... Nečetla jsi teď nějakou knihu? Vypadáš trochu jako bys zrovna dočetla Ostrov Lhářů," vyhrknu zmateně a Vločka se na mě rozčarovaně podívá.

„Anebo poslední díl Harryho Pottera. Víš, jak tam hrozně moc postav zemře..." koktám, když Vivi neodpovídá. V tu chvíli se jí rozšíří oči.

„Harry Potter? O tom mi říkala Sylvia, víla, která mě učila o lidech! Hm, říkala, že autorka s příliš ztřeštěnými nápady stvořila svět s mladými kouzelníky, který vyvolal posedlost celého lidstva! A normálně inteligentní lidé se snaží sami sobě nalhávat, že stále dostanou dopis z Bradivic, ačkoli jsou už dávno mimo věkovou hranici! Vymyslela to celkem reálně, a proto stovky lidí začalo věřit, že je to skutečnost. Víly považují Harryho Pottera za vrchol lidské stupidity. Je to ono?" vyhrkne nadšeně a čeká na mou reakci.

„Ne, ne, ne! Za prvé, jsou to Bradavice a ne Bradivice, za druhé Harry Potter je geniální dílo!" řeknu na obranu svého nejoblíbenějšího fantasy a Viv se ušklíbne. Posmívá se mi, ale já nad tím nakonec jen máchnu rukou. Ona toho taky nechá.

„A Ostrov Lhářů? To je zase co?"

„Hazel mi o tom vyprávěla u oběda. Prý tuhle knihu dočetla a byla v depresi," pokrčím rameny a Viv si povzdychne.

„Přemýšlela jsem, proč píšete a čtete depresivní knihy. A víš co? Nemyslím si, že byste byli masochisti, jen chcete něco cítit. Chcete si dokázat, že pořád dokážete něco cítit, že jste pořád lidé," řekne tiše.

Rychle se postavím, doběhnu si pro poznámkový blok a zapíšu si její myšlenku.

Lidé chtějí číst smutné a dojemné knihy, protože si tak dokazují, že jsou pořád schopní něco cítit.

„Není to špatná myšlenka. Nedokážu přesně říct, proč takové knihy čtu já, ale klidně by to někdo mohl mít takhle," přikývnu a Vločce se na tváři rozprostře úsměv.

„Zkusím to. Zkusím si přečíst depresivní knížku, abych to měla potvrzené!" nadšeně vyjekne a na bok sešitu si rychle něco načmárá.

Ještě si stihnout přečíst Ostrov Lhářů.

„Před čím si to chceš stihnout přečíst?" nakrčím čelo, jak se jí snažím pochopit. V tu chvíli Vločce zamrzne úsměv na rtech a ona mi pomalu a nejistě odpoví.

„Před tím, než... se vrátím domů," polkne a já posmutním, ačkoli vím, že to jednou nastane. Začne zvonit, ale Vločka k tomu ještě něco dodává. 

„A Olly? Bude to už brzy."

Páni! Už jsme překonali 300 views! Vážně mám radost z toho, že vás příběh baví! A teď už tady máme 12. kapitolu, která má o necelých 300 slov, než ta předchozí. A stejně se tam skoro nic neděje :)

Na příště vám prozradím, že na scénu se vrátí Lena a budete se mít na co těšit :) Těším se na vaše komentáře!

Vaše SakuraLao

P.S.: Taky vás čeká zítra škola? Věřím, že se všichni moc těšíme :D