Nebezpečná pravda

Nezapomenutelná párty (2. část)

Bryan:

Rozrazil jsem dveře a vylekal tím ty hrdličky k smrti. "Kde jste vzali klíč?!" křičel jsem po nich. "Měl bys si najít lepší skrýš než levou horní poličku tvé komody, kámo," uchechtl se Mick, "potřebovali jsme jen trochu soukromí." Usměje se na Ariu, která byla rudá až za ušima. Trapné ticho nakonec přerušila právě Aria: "Jdu najít Nat." Zvedla se a utekla. I Mick vycouval ze zakázaného pokoje a já ho zase zamkl. Tentokrát jsem si klíč nechal u sebe.

V obýváku bylo najednou více známých tváří. Hlavně proto, že už se pomalu vylidňoval. Natalie, Theo, Mick a Aria seděli na gauči a o něčem si povídali. Natalie byla evidentně naštvaná a vraždila Ariu pohledem. Až teď mi došlo, že jsem zatím neviděl Crystal a Stacy. Nejspíš už šly domů, ale to by se se mnou určitě rozloučily. Vydal jsem se je tedy hledat. Třeba tu ještě někde budou... 

Prolezl jsem celý dům a dámy nikde nenašel. Vyšel jsem tedy na zahradu. Zde bylo už jen pár opilých jedinců. Nadechl jsem se čerstvého vzduchu a na chvíli se zamyslel. Z mého přemýšlení mě vytrhl pronikavý ženský křik. Bože, bylo to z konce naší zahrady. Běžel jsem tam a v naprosté tmě do mě někdo vrazil. Byla to Stacy. Její vypísknutí jsem hned poznal. "Kdo to je?!" dožadovala se Stacy odpovědi. "Já, Bryan!" pohotově jsem vyhrkl. "Ach, Bryane, pomoc! Crystal spadla do nějaký jámy!" fňukala. "Co?! Kde?!" zeptal se jí a přemýšlel, kde by se tu, ve městě, mohla vzít jáma. "U Müllera! Má tam na zahradě velkou díru. A Crystal tam spadla, protože si myslela, že je na běžecké dráze. Hrozně se opila..." popisovala událost. Vzal jsem ji za paži a kráčel do domu. "Párty skončila! Všichni pryč! Až na vás!" ukázal na čtyřčlennou posádku gauče. Lidé se samovolně i nesamovolně rozešli a Stacy zasvětila i zbytek naší party. Vzal jsem z garáže žebřík a společně jsme šli zachránit náš chybějící článek. 

Dům pana Müllera byl dost strašidelný. Vlastně... Lidé, kteří v tom domě žili, byli strašidelní... Chudák dům za to nemohl. Pomalu jsme se blížili k té díře, kde nám spadla běžkyně. Teda, nevím na co mu bude díra asi tak dva metry široká a tři hluboká... "Crystal?" zašeptal jsem nad jámou. "Bryane?!" uslyšel jsem zpanikařenou hnědovlásku. Asi se v té díře i probrala. Podal jsem ji žebřík. S bolestivým syčením kulhavě lezla po žebříku. Podal jsem ji ruku a v tu samou chvíli se otevřely zadní dveře domu a vyšel z nich pan Müller, táhl za sebou pytel na odpadky a v zubech hryzal baterku. Byla naprostá tma, jen baterka osvětlovala sousední dům.  "Klusiš!" vyplivl Müller baterku a chytil ji tentokrát do ruky. Posvítil si právě na ten pytel, který nyní ležel na zemi a něco z něj vyčuhovalo. "Pane Bože!" vykřikla Natalie a chytila se mě za bundu. Müller se zjevně polekal a naskočil. To byla ta pravá chvíle utéct co nejdál. Nejlíp na opačnou stranu planety. Sotva jsme všichni udělali pár kroků, vzpamatoval se Müller a namířil baterkou tam, kde jsme před chvíli vytahovali Crystal. Běželi jsme jako o život. Vlastně (vzhledem k obsahu toho pytle) jsme o život běželi. Pan Müller rychle namířil světlo tam, kde slyšel poslední zvuk. Ale to už my byli za rohem domu. Za takový výkon by nás paní Martinová vzala všechny do atletického týmu, ne jen Crystal. 

Pod vedením Micka jsme kličkovali mezi domy. Sice jsme nikoho neviděli, že by nás sledoval, ale strach byl mocnější než logické myšlení. Všichni udýchaní (a já s Crystal na zádech, protože si v té díře nejspíš zvrtla kotník) jsme se vrátili do mého domu. Nikdy jsem ho tak rád neviděl. Rychle jsme se tam nahrnuli a poprvé si doopravdy oddechli. Zamkl či zabarikádoval jsem všechno, z čeho by se k nám mohl někdo... teda Müller... dostat. Ostatní seděli v obýváku a nepřítomně si prohlíželi ten nepořádek, co tu i oni natropili. Jako první se odhodlala mluvit Natalie: "Měli bychom jít na policii..." Theo na ni vytřeštil oči: "Jakože teď? Promiň, ale já nikam nejdu!" "Však jim zavoláme, ne?" šeptla Stacy. "Jo, jasně. Jak je to číslo?" vytáhla mobil Nat. "Dej to sem!" vzala ji mobil Aria a naťukala číslo na městskou policii. Mobil začal vyzvánět. Po chvilce se ozvala milá paní s otázkou, co se stalo. Nat se nadechla a hlesla: "No... my... my bychom chtěli... ohlásit vraždu..." Seděli jsme v kruhu a těkali pohledem z jednoho na druhého. Naprázdno jsem polkl.

_________________________________

Tento díl už snad není tak nudný. :D