Nebezpečná pravda

Nic není jako dřív

Aria:

Jdu z párty sama domů. Slyším za sebou nějaký zvuk. Otočím se a nic podezřelého nevidím. Přidám do kroku. Najednou slyším zvuk přímo za mnou, otočím se a vidím pana Müllera se sekerou v ruce. Ušklíbne se a máchne sekerou nad mojí hlavou. Zahnu doleva a utíkám k mému domu. Rychle vytáhnu z kabelky klíče a odemknu si vchodové dveře. Otevřu je a stojí tam ON! Napřáhne sekeru a ...

"ÁÁÁÁÁÁÁ!" zakřičím a najednou cítím pod sebou postel. Sednu si. Vidím svůj pokoj. Vydýchám se a rozhodnu se dnes vstávat do školy "jen" o pár hodin dřív. Zapnu televizi a sleduji nějaký laciný pořad, který je rozhodně adekvátní ke 4 hodinám ranním. Je to už 5 dní, co jsem zažila tu nejhorší noc svého života.

Hned po osudném telefonátu k nám přijely 2 policejní vozy. Policisté na nás byli vcelku milí a přivezli nás na stanici. Tam jsme jim řekli všechno, co chtěli vědět. Pan Müller tu už byl prý taky. Já ho však neviděla. Bohužel jsme však neměli žádný důkaz pro jeho usvědčení. Policisté totiž prohledali celý dům i zahradu a žádné tělo nenašli. Tak to je trochu jasné, že si ho tam nenechá vystavit... Problém je, že nám policisté moc nevěří, vzhledem k tomu, že Nat, Cryst a Mick dost nadýchali. Právě jsme byli už na odchodu, když nás zastavil mladý policista. Řekl nám, že se Müller vyptával, kdo ho považoval za vraha. Policie radši naše jména neřekla, neboť si ještě nemůže být jistá, zda to udělal či ne. Bohužel ho nemá právo držet na stanici a Müller odešel domů. To už jsme ale my byli dávno doma s rodiči. Můj táta měl málem mrtvici, když mu strážník telefonoval, kde jsem. Ani nevím proč, ale mám týden domácího vězení. Ve vězení by měl skončit jiný člověk...

V pondělí, necelé 2 dny po incidentu, k nám došlo, kdo byl v sobotu zavražděn. Byla to starostka nedalekého městečka. Jenže podezřelých bylo skoro 10 a pan Müller mezi nimi byl jen díky nám. Nepředpokládalo se, že by on byl vrah. V ten samý den jsem ho viděla na ulici. Procházel se po chodníku a venčil svého psa, který by mě dokázal spolknout vcelku. Nevypadal ani trochu provinile. Když se koukl mým směrem, rychle jsem odvrátila hlavu a dívala se do svého mobilu. Myslím, že teď po nás půjde. Víme něco, co nikdo vědět nemá. Jediné štěstí je, že on neví, kdo ho tam vlastně viděl. A já to rozhodně nemíním měnit. Bojím se, že by to pro nás nedopadlo dobře a skončili bychom taky v pytli na odpadky. 

Ve škole to nebylo o moc lepší. Nemluvili jsme spolu. Ani slovo. Všichni byli najednou samostatné jednotky a úsměv na jejich rtech byste hledali marně. Včera jsem se je marně pokoušela pozvat na zmrzlinu. Jenže dneska jim to nevyjde. 

Potřásla jsem hlavou. Tolik myšlenek mi do toho pidimozku nevleze... Laciný pořad už dávno skončil a začínaly ranní noviny. Bylo šest hodin. Rozhodla jsem se připravit do školy. Dneska mě čeká pouze test ze španělštiny, kterou se učím druhým rokem. Pohoda. V sedm hodin jsem si vzala kabelku a na svých nových lodičkách klopýtala do školy. Ve třídě chemie jsem byla první. Číhala jsem na někoho z těch šesti. Jako první přišla Nat. Došla jsem k ní, vzala ji za ruku a vlekla na záchody. "Co to jako děláš?" dožadovala se odpovědi. "Mám už dost toho hraní, že se ani neznáme!" zabouchla jsem dveře na záchody a přistoupila k zrcadlu. V kabelce jsem našla rtěnku a namaloval si rty. "Takže, Nat. Dneska ve tři přijdeš do parku za školou," řekla jsem co nejmilejším tónem. Blondýnka přistoupila o krok blíž a špitla: "Kdo tam všechno bude?" Povytáhla jsem obočí a vítězně se usmála: "Ti, co tam být mají." Otočila jsem se na podpatku, chytla ji za ruku a vlekla zpátky do třídy. "Já... přijdu," rozhodla se Nat a šla zpátky na své místo. Usmála jsem se na ni, když jsem kolem ní procházela. Tak, už mi jich zbývá "jen" pět... 

___________________________

Co myslíte - dělá Aria dobře, že je chce znovu dát dohromady? :O