Nebezpečná pravda

Nepravý útěk z domova

Bryan:

Po osudném sobotním večeru jsem byl už prakticky mrtvý. Bál jsem se dojít i na záchod. Jenže to by to nebyla máma, kdyby mě nechtěně nechtěla zabít: "Bryane, pojď dolů! HNED!" Přemýšlel jsem nad jejími slovy. Když je doma ona, nemůže se mi nic stát... Teda možná... Odhodlal jsem se a s nejvyšší ostražitostí došel až k mámě. "Volal mi Peter. Stěhuje si některé věci k nám a potřebuje pomoc s jedním drahocenným obrazem. Už tě čeká." usmála se, dala mi do ruky tenisky, strčila mě před dveře a zabouchla. První věc, kterou jsem si uvědomil, bylo to, že nemám u sebe mobil. Chtěl jsem se pro něj vrátit, ale to by nesmělo být zamknuté. No, mami?! Co teď? Odfrkl jsem si a dostal skvělý nápad. Když někoho vezmu s sebou, nic mi Müller neudělá. Šel jsem tedy pro Thea. Bydlí sice na druhé straně města než Müller, ale to bylo přece úplně fuk. Zašel jsem za roh naši ulice a všiml si černého auta. Hezký auto. U třetí a poslední odbočky však bylo taky. Buď teď taková auta letí, nebo mě někdo... Teda Müller sleduje. Rychle jsem přidal do kroky a když jsem se otočil, bylo i auto v pohybu. No, tak teď jsem přímo běžel. Jenže auto je o pár km/h rychlejší a za pár sekund bylo u mě. Sto metrů. Sto metrů mě dělilo od Theova domu. Z auta vystoupil Müller s holí, chytil mě za límec, rozmáchl se a já si už pomatuju jenom strašnou bolest hlavy. 

První, co jsem si uvědomil, bylo to, že nemůžu hýbat rukama. Druhé, že nemůžu hýbat nohama. Třetí, že nemůžu ani mluvit. Otevřel jsem oči. Byla tu tma. Jen díky svitu měsíce šly vidět matné obrysy zdejšího nábytku. Nejvíce mě však zaujala bílá tabule. Teda hlavně ta jediná dvě slova. Bryan Morris. Byly napsané malým písmem vlevo nahoře. Měl jsem silné podezření, že tam ještě několik jmen přibude. Uslyšel jsem nad sebou vrzání, které po pár sekundách utichlo. Hned však začalo vrzat něco jiného, nejspíš dveřní panty. Blik. Rozsvítilo se a já najednou viděl toho strašného chlapa. Usmíval se. Vyhrál, ale ne úplně. Jenom z jedné sedminy. "Takže jednoho ze sedmi bychom tu už měli." rozesmál se a rozvázal mi roubík. "A nebude trochu podezřelé, že se pohřešuje sedm lidí?!" zasyčel jsem a odplivl si. Ušklíbl se a sedl si na jednu z šesti židlí: "Ne, protože zatím není pohřešovaný nikdo. Ty, milánku, jsi utekl z domova. Tvá matka právě teď čte tvůj dopis na rozloučenou a vytáčí číslo na policii. Ve svém dopisu ses zmínil i o příčině tvého útěku. Zdá se ti, že tvá matka tě už nemá vůbec ráda a byla by radši, kdybys zmizel." "Tomu nevěří!" rozkřičel jsem se. Skočil ke mně a zase mi dal tu hnusnou věc přes pusu. "Sám jsem viděl váš vztah. Neboj, uvěří tomu." mrkl na mě. "A jo, abych nezapomněl. Nebyl to jediný dopis, který jsem za tebe napsal. Taky jeden dostal tvůj skvělý kamarád Theo Rivera. Chceš slyšet, co se v něm píše?" vytáhl kus papíru, nejspíš předlohu. Nejistě jsem kývl. Nadechl se a spustil: "Theo, musel jsem utéct! Müller mě na každém kroku pronásledoval, a když jsme byli sami, vyhrožoval mi brzkou smrtí. Neutekl jsem daleko. Skrývám se za městem. Musím si pročistit hlavu. Nevím, co mám dělat, ale vím, že mě Müller už teď hledá. Nezáleží, zda mě chytí on nebo policie, obě možnosti mají jediné řešení, mou smrt. Tento dopis se nesmí dostat do nesprávných rukou! Dej ho přečíst pouze těm pěti, kteří vědí, o co běží (raději je nebudu nijak jmenovat, kdyby se dostal do rukou Müllerovi). Mám na vás prosbu. Doneste mi nějaké jídlo a pití k hrázi. Nesetkáme se, protože byste z toho měli problémy ze strany policie i Müllera. Vrátím se jedině tehdy, když bude vrah za mřížemi. Bryan." Müller mi sundal roubík, abych zhodnotil jeho dílo: "Tomuhle absolutně nikdo neuvěří!" "To se uvidí." usmál se a zase mi znemožnil mluvit. Otočil se, zhasl a zamkl dveře. 

__________________________

Uvěří tomu někdo?