Nebezpečná pravda

Nad městem se vznáší temný mrak a chce se vypršet

Theo:

Seděl na své posteli a stále dokola četl Bryanův dopis. V takovéhle situaci absolutně nevěděl, co má dělat. Něco mu na tom nesedělo. Nejspíš to, jak psal. Ale to nejspíš bude vina jeho rozrušení. To teď jako bude kempovat míli před městem? Nebude chodit do školy? Jeho rozhodnutí bylo značně neuvážené a hloupé. Sám by ale nevymyslel lepší variantu. Vzal svůj telefon a něco do něj horlivě naťukal, vzal si bundu a boty a vydal se na náměstí.

Aria:
"Proč tu jsme?" ptala se už po páté Natalie. "Theo nás chtěl..." odpověděl Mick, co právě hrál nějakou ptákovinu na mobilu. "A proč?" ptala se dál. To už jsem nevydržela a změnila téma: "Neviděl někdo Bryana?" Takovou reakci jsem nečekala. Všichni se na mě podívali jako na blázna. Ajo, já zapomněla. S tichým "jo vlastně" jsem se šla zahrabat do země. Tu přišel Theo. Celý udýchaný padl na stůl a klel. Jo, klel. A moc sprostě. "Bryan utekl a já vím, kde je." řekl, když se uklidnil. "Tak jdeme na policii!" zvedla se Crystal. Theo ji chytil ha paži. "Ne, to nemůžeš," odvětil. Vysvětlil nám celou problematiku tohoto případu. Po jeho stručném závěru ve smyslu "upalme Müllera" mi spadla brada a přemýšlela jsem. "Jdu k hrázi, kdo jde se mnou?" zvedl se Theo. "To nemyslíš vážně, že tam jdeš!" zvedla se ze židle i Nat a hodila na stůl Bryanův dopis. "Vždyť to nepsal on! Podívejte se na to písmo a slova jako "brzká" a "prosba". To by v životě nepoužil, vždyť jste slyšeli jeho literární referát!" už křičela tak hlasitě, že se na ni otáčeli lidi. Theo stál jako solný sloup. Něco na tom bylo. "Myslíš, že ho psal Müller?" polkl. "Myslím, že to nemůžeme vyloučit." kývla. "Takže ho ... zabil a napsal tenhle dopis?" šeptl Mick. V té chvíli zavládlo ticho. Všichni si navzájem hleděli do očí a hledali v nich útěchu. Ta však nepřišla.
"Vím, jak dokázat, že to není jeho písmo. Máte někdo nějaký jeho sešit?" prolomila ticho Natalie. Všichni však záporně zavrtěli hlavou. Nat sklopila oči k zemi, ale za pár vteřin je opět upřela na pětici. "Tak se mu vloupáme do domu." rozhodla. Tak tohle asi nikdo nečekal. "A nestačilo by se zeptat její mámy?" pískla Stacy. "Aby se nás ptala, proč ho chceme?" odpověděla jsem otázkou a Nat na Stacy povytáhla obočí. Stacy jen zamrkala a sklopila hlavu. "Tak v devět na začátku Bryanovy ulice." zavelela Nat, přehodila tašku přes rameno a odešla. Já ji hned následovala, neměla jsem na to sedět tam už ani vteřinu.

Bryan:
Druhá noc v této kopce. A to poznám jenom díky malému okénku, které je jediným zdrojem světla. Teda dostupného zdroje - na vypínač nedosáhnu. Jsou tohle vážně moje myšlenky. Myslím, že mi přeskočilo.
BUM! Otevřely se dveře a já byl náhle oslepen přílivem světla. Přišel Müller, vytáhl ze dveří klíček a dal ho na druhou stranu. Zamkl nás v této ohavné místnosti.
Jen se na mě suše usmál a odešel dozadu, kde se rozkládala velká skříň. Přišel k ní, sáhl po klice a s vrzáním ji otevřel. Bylo tam jen pár plechovek barvy. Ty Müller vyházel na podlahu, vysunul police a vlezl do skříně. To jsem nějak nepochopil. Na vrchu uprostřed začal seškrabávat neviditelnou vrstvu z lepící pásky. Za páskou bylo nějaké madlo. Zatáhl za něj a najednou se dno skříně začalo pohybovat. Müller tahal za vrch k sobě dokud se to otočné zařízení nedotklo země. Hrůzou jsem vyvalil oči. Z druhé strany skříně totiž byla ocelová konstukce, na které byly 2 páry pout. Chce mě snad mučit? Otočil se ke mně, rozvázal mě a sundal roubík. "Lehni si tam!" rozkázal a z kapsy vytáhnul zbraň. Raději jsem ho uposlechl. Při prvním dotyku s mrazivou podložkou mnou projel mrazivý pocit. Müller mě připoutal a začal šátrat po svých kapsách. Pak vytáhl injekční stříkačku plnou nějaké zelené tekutiny. "Teď se ani nehni!" řekl, rukou mi přesunul hlavu na pravou stranu a drtil mi ji pod jeho silou. Ucítil jsem rychlé píchnutí na mém krku. Celým mým tělem pronikla ostrá bolest a já velmi hlasitě vykřikl. Pak jsem omdlel.

-----------------------------------------
Nechť započne hra!