Nebezpečná pravda

ON chce jména

Bryan:

Probral jsem se. Opět jsem byl v té hnusné garáži. Co to do mě dostal? Strašně mě svědilo místo na krku, kam mi vpíchl tu zelenou tekutinu. Nemohl jsem se však poškrábat, byl jsem opět připoután. Ztratil jsem absolutně pojem o čase. Nevím, jak dlouho jsem byl mimo. Jediné, co teď vím, je to, že je zrovna den. Díval jsem se na okýnko. Bylo moc malé, abych se jím protáhl. Veškerá naděje, že se odsud někdy vůbec dostanu, zmizela...

Aria:

Panebože, jsem totálně vypatlaná. Toulá se tu nějaké strašné zvíře, které žere feťáky a já jsem se nechala Mickem přemluvit, abych přišla na jeho zápas. Vyhráli. To je snad ještě horší, než kdyby prohráli. Zítra bude bílý jako stěna a komu to bude pořád psát? Mně, samozřejmě že mně. Dostala jsem super nápad. Zapnula jsem si telefon, klikla na chat s Mickem a přejmenovala ho na Alkoholického hypochondra. Muhehe. Usmála jsem se a pokračovala v chůzi. Zkrátím si cestu přes park, přece jenom mě z těch podpatků bolí nohy. Náhle jsem uslyšela nalevo ode mě nějaký zvuk. Ihned jsem se otočila tím směrem. Nic jsem ale nezahlédla. Zrychlila jsem krok a přitom se snažila nevydávat žádný zvuk. Jenže to moc na podpatcích nejde. Znovu jsem něco uslyšela. To už jsem byla u východu z parku. Rychle jsem jím proběhla a za železnou branou jsem se podívala na temný park. Ničeho jsem si však nevšimla. Když jsem se otáčela k odchodu, vrazila jsem do nějakého muže. Byl to policista. Omluvila jsem se mu a šla dál. Něco mi však na něm nesedělo. Jako bych ho odněkud znala...

"Konečně doma!" řekla jsem při otevíraní domovních dveří. Doma už zřejmě všichni spali. Já jsem se šla ještě osprchovat. Když jsem se vracela z koupelny do svého pokoje, musela jsem si rozsvítit. Docela mě ta věc z parku vyděsila. Musela jsem nad tím pořád přemýšlet. Co když to byla ta příšera, co žere lidi? Co když to byl nějaký úchyl? Zloděj? Vrah? ... Müller? ... S očima dokořán jsem si gratulovala. "Tak teď zaručeně neusneš, Ario," špitla jsem. Převalovala jsem se z boku na bok skoro celou noc. Až nad ránem jsem konečně usnula. Ani to nebylo vysvobození. Zase se mi zdálo o Müllerovi a jeho kámošce sekeře. Mám prostě bezva sny. 

Ráno jsem vstala asi tak v deset. Je neděle. Pozdravila jsem svou rodinu a nasnídala se. Ze zpráv v televizi jsem se dozvěděla, že už Bryana hledá policie. S partou jsme se domluvili, že se dneska sejdeme odpoledne u Nat doma a probereme, zda máme jít s naším pochybným dopisem k policii nebo ne. Snažila jsem se před tím něco naučit do školy, ale vůbec mi to nešlo. Po pár hodinách neúspěšného snažení nastal čas. Vzala jsem tašku, hodila do ní mobil, peněženku a klíče a šla do kavárny.

Theo:

Přišel jsem jako poslední. Hodil jsem si bundu přes židli a pozdravil své kamarády. Dlouho se nestalo, že bychom všichni měli špatnou náladu, ale co by se dalo očekávat vzhledem k tomu, v jaké situaci se nacházíme. Ten dopis jsem vzal s sebou. Hodně jsem přemýšlel, zda policie je opravdu dobré řešení. Musím ale říct, že mě nenapadl důvod proč by nebylo. Ostatní byli stejného názoru. Rozhodli jsme se jít na policii rovnou.

Na policii bylo velmi živo. Do hledání Bryana se zapojilo i pár dobrovolníků, kteří tak nějak zmateně chodili po stanici. Když jsme jednomu strážníku řekli, s čím jdeme, ihned zavolal toho mladého policistu, který nám tu osudnou noc řekl o tom, že se Müller vyptával, kdo ho považoval za vraha. Byl to prý nějaký vedoucí případu. Zavedl nás do jeho kanceláře, kde byl kromě dvou židlí i gauč, takže jsme si měli všichni kam sednout. Ptal se nás na hodně otázek. Šlo na něm vidět, že ví něco, co my ne. Zeptal se nás, zda s námi Müller od té noci nemluvil a tak. Po chvilce do místnosti přišel i šerif stanice. Nat oběma policistům řekla o tom, že se Müller vlastně nastěhoval k Bryanovi a taky to, že si myslíme, že to on napsal tento dopis a někde drží našeho kamaráda. Šerif nic neříkal a ten mladej si pořád něco zapisoval. Po asi hodině nás vyhodil ze své kanceláře s tím, že to prověří. Pak si nás odchytil ještě před stanicí a řekl, ať zítra přijdeme v šest večer do obchoďáku, že nám potřebuje něco říct. Nezapomněl dodat, ať na sebe dáváme pozor a tím jsme definitivně opustili policejní stanici. Teda alespoň pro dnešek. Ještě kousek jsme šli společně parkem. A v tom parku jsem si vzpomněl, že jsem si v kavárně nechal bundu. Rozloučil jsem se s ostatními, došel jsem do kavárny, vzal si bundu, která byla pořád na židli, kde jsem seděl a vrátil jsem se domů.

___________________________

Jsem zpět!