P.O.M.O.C. Máme doma Lokiho

Kapitola 3. - BOŽÍ ZAČÁTKY

@asgardis 

Byla bych přinejmenším hloupá jak reklama na hubnoucí přípravky, kdybych se domnívala, že se onen neznámý vetřelec snad nějakým zázrakem nikdy neprobere ze svého bezvědomí.

Ale stalo se - Přímo v mé nebohé malé kuchyňce!

Chvíli sebou jen - čas od času - lehce škubal, přisoudila jsem to tak nejprve k jeho neklidnému spánku. A nebylo by vůbec divu - Vždyť přímo za jeho uchem se pomalu schylovalo k dívčí válce dvou alfa-samic!

Když mu však zacukaly víčka, krve by se ve mně ani upír nedořezal. S hrůzou v očích a téměř bez dechu jsem sledovala, jak se muž, mimozemšťan a celosvětový padouch - Nutno dodat, že to stihl chlapec (na rozdíl od jiných zločinců) za jediný den - probouzí ze svého hořkého snění.

Od doby, co jsem tímto faktem obeznámila i moje milé přítelkyně, holčičí štěkot utichl na obou frontách. Všechny - až na Terku, ta se v současné vteřině znovu ohýbala pro svou tyč od mopu - jsme nyní civěly jenom na jedno, na toho démona s andělskou tváří... Bůh mě chraň od mého smělého jazýčku, vážně jsem to řekla?

Oči chlapíka se rozevřely dokořán a bylo vymalováno... V tom samém momentě, jako by do mě uhodil blesk, jsem s hlučným odskokem vybruslila - i s židlí pod zadkem - co možná nejdál od stolu a hlavně od něj.

Opěrkou jsem ale naneštěstí vrazila do dveří myčky, která rázem spustila proces oplachování. To už jsem si mohla rovnou na hlavu nasadit světelnou ceduli - Cíl, zde zaměřit!

I když mé tělo bylo strachem takřka ochromené, koutkem oka jsem zmerčila reakci holek, jež donedávna vedly spor hlučnější, než peklo o soudném dnu. Teď mlčely jak tichá voda. Obě stály doslova přilepené k lince kuchyně. Jediná výhoda, kterou jsem jim přičítala, byla ta, že v rukou svíraly něco, co se alespoň částečně rovnalo zbrani. Terka před sebou držela nakloněnou tyč mopu jako ostré kopí osudu a Tara pro změnu odněkud z neznáma vyčarovala svůj pepřák bolesti. - Zřejmě z šuplíku pod linkou, o kterém jsem ještě donedávna smýšlela jako o neškodné úschovně příborů.

Muž, v jehož uhelnatých vlasech se dosud vlnily barevné Skittlesky, nejdříve zamžoural zelenýma očima do světla jediné lampy v místnosti, - Neptejte se, nevím, proč to vždycky všichni dělají - nýbrž pak se s děsivým zájmem začal rozhlížet kolem sebe, kam mu jeho dlouhý štíhlý krk dovoloval.

Mlčel, což ke všemu nepochopení světa bylo o dost strašidelnější než ten bezbarvý výraz zračící se v jeho zjizvené tváři.

„Už se probral úplně," špitla jsem směrem k holkám.

Žádnou odpověď jsem nedostala.

Tara pouze odstoupila od kuchyňské linky a ochranitelským způsobem se postavila kousek před Terezu. Nepřestávala sledovat našeho Šípkového Růžence, stejně tak svůj prst nachystaný na spoušti pepřového spreje.

Napětí by se dalo krájet a hned nato mixovat po kilech. Někdo musel promluvit první, proč jsem to byla vždy já, toť otázka králů.

„Ehm... Pane?" V mžiku na mě zaostřil způsobem hladového orla, který právě zahlédl ve vysoké trávě malou vyplašenou myšku.

„Jak s ním budeme vlastně mluvit???" Došlo mi trochu opožděně.

„Ten zmetek na mě v autě mluvil normálně česky," odpověděla Tara, soustředíc se neustále na svůj živý terč.