Betonovou cestu, po níž jsme pochodovali směrem domů, osvětlovalo jen pár pouličních lamp, jejichž uměle žlutý svit propůjčoval Lokiho tváři, plné již zaschlých ran, děsivou souhru stínů.
Šla jsem po jeho levé straně naštvaným krokem a po očku ho obezřetně pozorovala. „Hlavně nenápadně, celá ulice nemusí vědět, koho si táhnu domů!" Upozornila jsem ho přísně, protože se mi zdálo, že ten vysmátej Křemílek snad ani nechápe, jak moc je tahle situace vážná a co všechno teď, nejen já ale i holky, riskujeme.
Lehce kývl hlavou. Už jsme byli v půli cesty, když se jeho výraz znenadání zkroutil do bolestné grimasy a kolena se mu nehezky podlomila.
Díky mé, po letech vybudované reflexi s Terkou, když jí neustále musím chytat od pádů, protože má hlavu v oblacích a nekouká na cestu, mé rychlé paže vystřelily na pomoc. Avšak mé dobrácké ruce rozhodně nepočítaly s váhou onoho dvoumetrového boha.
Záchranná akce se proto stala velice naivním činem. Tvrdě jsem dopadla do jediné louže, v širokém okolí, plné odporného bahna. Klobouk mi odletěl neznámo kam a z pusy se mi vydral bolestný výkřik.
V mžiku mi ucpal ústa svou velkou dlaní. „To mu ty říkáš nenápadně?!" Rýpl si do mě klidně a s úsměvem, jako by si vůbec neuvědomoval, že to pod ním jsem já a ne matrace...
Mě ale do smíchu rozhodně nebylo, váha celého jeho zesláblého těla mě drtila pod sebou. S vypětím všech sil se vyhrabal na vachrlaté nohy.
„Měla by ses naučit chytat, mohl jsem si navrch ještě něco zlomit!" Zabrblal.
Začala jsem lapat po dechu, ten však nepřicházel...
Pokusila jsem se překulit na všechny čtyři a dál se dávila prázdnotou...
Nečekaně silný náraz Lokiho dlaně, do mých zad, dunivě projel celým mým tělem a já do plic konečně dostala potřebnou dávku kyslíku. Hlasitě jsme se rozkašlala.
„No, sláva... S tebou je to snad těžší jak s malým děckem, znovu tě učit chodit snad, ale nemusím, že ne?!" Přilil ještě olej do, už tak žhavého, ohně mé trpělivosti.
Jako bublající sopka jsem po něm hodila vražedný pohled.
„To jsi mi tu páteř chtěl zlomit?!" Vyjekla jsem ochraptěle a znovu zakašlala.
Pomalu jsem se vyhrabala na nohy, leč silná bolest v oblasti žeber mě srazila zpět na kolena. On zatím stál nade mnou a opovržlivě kroutil hlavou.
Pokusila jsem se opět vstát, tentokrát, díky bohu (ne tomu šaškovy s černými vlasy, tomu pravému a jedinému) úspěšně. S jednou rukou položenou na žebrech jsem si celá špinavá došla pro ulétlý klobouk. Špinavý a nehezky roztržený.
