P.O.M.O.C. Máme doma Lokiho

Kapitola 11. - JULIAN

zuzukyky

20.5.2011 středa

TARA

Unaveně jsem svou hlavu nechala spadnout dolů, až se s hlasitým ohlasem praštila o desku stolu a monitor tak zaskákal, jako by tancoval Kazačok.

Už tu sedím od včerejšího dopoledne - tolik zakázek na grafiku, úprav zpackaných webových stránek a zařizování ohledně koupě nové 3D tiskárny.

Po chvilce jsem svou hlavu s černým kloboukem od značky TONAK přemluvila, aby se zvedla a já tak doklikala pár posledních kliků - grafiky byly odeslány, webová monstra polidštěna a tiskárna objednána.

Čas opustit pekelné pracoviště a jet domů do horoucích pekel uprostřed Vrcovic.

Vypnutí počítače, zastrčení židle - standardní procedury mého odchodu, stačilo jen zamknout kancelář. Kabelku jsem sebou neměla, stačily mi kapsy.

Na konci chodby jsem nastoupila do výtahu, ještě něž se dvoukřídlé dveře zavřely, stačil mi zamávat vysoký, kudrnatý kolega Kryštof v jednom ze svých přebarevných triček s bláznivým potiskem tancující žirafy, jen jsem pokývala hlavou a dál žila svým pohledem typu: ‚Podívej se na mě a zemřeš.'

Vyšla jsem z budovy a v duchu pozdravila svou černou Audinku. Nasedla jsem a otočila klíčkem v zapalování - dokonalý zvuk zdravého motoru se však nekonal, naopak vyšel z ní prapodivný zvuk mučící ptactvo.

„To snad ne!" Zavrčela jsem. „Zrovna teď?!" Představila jsem si kolik lidí bych musela obvolávat a s kolika lidmi bych se musela bavit a po tak pětiminutovém prskání sprostých slov jsem se nakonec přemluvila k velmi tragickému, duši drásajícímu činu - nechat jí tu a jet domů sockou.

Naštvaně jsem černého Audi-zrádce zamkla a krokem rozzuřeného hrocha štrádovala na autobusovou zastávku.

Naštěstí stál při mně ten nejvyšší ďábel a odpornost zvaná veřejná doprava vyplivla jeden z autobusů hned, jak jsem tam došla.

Nastoupila jsem jako první a zaplatila taxu, která po mně byla žádána.

S nehraným zděšením jsem pozorovala přilepené žvýkačky na zemi. Na další zastávce nastoupil chlap s velice levnými náušnicemi v uších - hlava tak šest let nemytá...

Odporná, nesympatická existence usadila svůj zadek hned za mě a já už začala reálně uvažovat, že vystoupím a dojdu domů pěšky.

Přes odraz ve skle jsem si všimla, že si nandal sluchátka.

„Mysli na něco pozitivního..." nabádala jsem se. „Klobouk, klobouk, klobouk, Julie, Tereza, klobouk, pizza, klobouk, pizza..." Zkoušela jsem se uklidňovat. „To zvládnu..."

O MŮJ NEJHORŠÍ SATANE! ON SI ZAČAL ZPÍVAT?! On si vážně nahlas začal zpívat Rolling in the Deep od Adel?!

„KLOBOUK! KLOBOUK! JULIE-TEREZA-KLO... Tak to ne!"

Prudce jsem se na sedačce otočila a strhla mu sluchátka z uší. „MŮŽETE LASKAVĚ PŘESTAT ZPÍVAT?! BĚŽTE SI DO SUPERSTAR A NEKAŽTE MI UŽ TAK PODĚLANOU JÍZDU!"

Čekala bych jako reakci cokoliv, ale to, co udělal vážně ne! Ten parchant mi po vzduchu poslal pusu a začal zpívat dál...!

Vědomí mi nahradila rudá mlha a já už jen pocítila, jak mi klobouk odlétl, když jsem se na něj zlostí vrhla a začala z něj vymlácet duši.