P.O.M.O.C. Máme doma Lokiho

Kapitola 10. - KYSELÉ ŽÍŽALKY

zuzukyky

5.4.2012 pátek

SEBASTIAN

Co asi teď dělá moje Tara? Je v práci? Nebo doma? Nebo je možná někde s kamarádkami... Nebo právě vstala... na sobě lehkou košilku z okvětních lístků? Třeba se sprchuje... myslí na mě? Myslí na mě, když si po těle přejíždí namydlenou houbičkou, zajíždí si nádhernými, dlouhými prsty do svých dokonale havraních vlasů? Maluje si rty tmavou rtěnkou... ach ty její rty... Nebo je vážně v práci? No, doufám, že ano... i když ta představa, že je v koupelně, je také vážně dokonalá... Rychle skočím do květinářství, koupím jí velký puget tmavých růží, které budou jen dalším symbolem mé nehynoucí lásky k ní... k mé bohyni. Musím jí vysvětlit, že jsem tu reklamu vzal jen kvůli tomu, aby jí nesvěřil někomu jinému, abychom na ní mohly pracovat jako tým, dvoučlenný tým - dvou zamilovaných lidí... Ano, miluje mě, miluje, jen si to nechce přiznat, naštěstí já si na ní počkám klidně do soudného dne... Už jen dvě ulice a budu u květiná-...

Mé srdce horlivě poskočilo!

Je to ona, má láska jen pár metrů od ní teď stojím a obdivuju její krásu, po boku jí jdou její nejlepší kamarádky, jako horda strážných, avšak ani armáda světů nezabrání mému srdci milovat! Nezabrání mé lásce k ní!

„Kloboučnice? KLOBOUČNICE!" Zavolal jsem na ni.

Neotáčí se, cožpak mě neslyší?!

Její krásné paže, jemné jako alabastr popadly obě dívky a zrychlily.

„KLOBOUČNICE!!!" Zakřičel jsem zoufale.

Otočila se na mě zrzavá hlava, majitelka oné hlavy na mě zamávala levou rukou.

Ach, to je určitě znamení, je to její nejlepší kamarádka, určitě také cítí, že mně Tara miluje!

Ale ne, daly se na zběsilý úprk, proč utíkají?!

Mé tělo ani na vteřinku neváhalo a rozběhlo se za nimi.

Všechny naskočily do krásného auta s ještě krásnější majitelkou.

Udýchaně jsem k autu doběhl a opřel své dlaně, které by tak rády hladily Tary tváře, laskaly jí doteky...

„Kloboučnice, prosím, nech si to vysvětlit!" Zaprosil jsem oddaně.

Rozvrněl se motor a mě po čele steklo pár kapek potu.

„Kloboučnice...?"

Jen co se auto pohnulo o dobrých půl metru, jsem rychle stačil uskočit.

Ach, bože můj, kdybych jí jen mohl říct, jak neskutečně mne vzrušuje, vidět její zamračenou tvář.

S klidem stáhla okénko a mírně se nahnula.

„Po druhý už na brzdu nedupnu!" Pohrozila mi, ach jak smyslný je její hlas...

Její ramena lhostejně ucukla vzhůru.

Mé tělo v záchvěvu strachu uskočilo a rozpláclo se na vedlejší, naštěstí prázdné místo k parkování.

Auto zmizelo v dáli.

„Hej kámo, seš v poho?!" Oslovil mě muž, hora svalů, dvakrát či třikrát větší než já o pár metrů dál sedící na své vytuněné motorce.

Opatrně jsem se posbíral ze země.

„Ano, v pořádku, má přítelkyně se na mě jen trochu zlobí..."