Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
(Návrh Terčina domečku)
TEREZA
Nový den, nová naděje a nová dobrodružství, která jsou od včerejšího večera samozřejmostí.
Líně jsem se protáhla a jedním okem loupla po digitálních hodinách na stolku. 9:41. Byl nejvyšší čas vstávat. Vyskočila jsem z postele a namířila si to do kuchyně k mé milované lednici, sotva jsem otevřela stříbrná dvířka, praštil mě do nosu včerejší zápach spáleného koláče, který se stále -lenoch jeden- rozvaloval ve formě na kredenci.
Povzdechla jsem si, zavřela lednici a jala se vyčistit ubohou formu, něž by mě stačil kdokoli z vesničky přátel udat za týrání kuchyňského nádobí. O dvě bublinkové lázně ve dřezu později, byl povrch z nerez oceli tak čistý, až jsem v jeho odrazu spatřila svého lehce zamračeného dvojníka a v poslední chvíli i růžový ohon mého jednorožce, který zrovna vešel do obýváku.
„Dnes je nějaký klid, snad se Puffíček po včerejšku neurazil," Zvolala jsem tím směrem s hranou zasmušilostí, což bylo z mého hlasu více než patrné, a sáhla do chlebníku pro sýrovou bulku, přičemž mi pohled sjel na hodiny nad linkou. Šokovaně jsem se zakuckala. 10:06!!!
„Do hajzlu!" Vyprskla jsem na kuchyňskou linku svou prozatímní snídani.
Vyřítila jsem ke skříni s oblečením, předpokládám, že bych v té chvíli předběhla i samotného Usaina Bolta, naházela jsem na sebe, co mi přišlo pod ruku a následně sprintovala do koupelny...
10:14.
„Měj se Puffe!! A žádný programy pro dospělé! Já to poznám!!" s tímto jsem zamkla a vyběhla k domu mé kamarádky.
Ale to by nebyl normální den, aby se opět něco neposralo. Když jsem míjela poslední dům v ulici a chystala se zabočit doprava, zatarasil mi celou cestu jakýsi neidentifikovatelný subjekt.
Vrazila jsem do něj v plné rychlosti a nestačila se divit, jak dobře jsem náraz v rychlosti 12km/h (Usaine, máš novou konkurenci!) ustála. Až tehdy jsem si všimla, že subjekt je mužského pohlaví. To když už se chudák rozpláclý pomalu vzpamatovával na zemi. Nedbaje na jeho bolestné úpění, jsem pádila dál.
"Pardóóón!" Zavolala jsem ještě spěšně přes rameno v naději, že to alespoň částečně omluví můj ztřeštěný "kamikaze" do nebohého kabátníka.
Funění, které ze mě vycházelo, by kdekomu připomnělo spíše parní lokomotivu, než-li mou zrzatou maličkost. V 10:20 jsem úspěšně dorazila před Tařin dům. Přesně „za minutu dvanáct" a já tak byla ušetřena jejímu apelování na mé zpoždění.
