Ztracená...

4.

Seděli jsme s Bellou na trávě a já jí utišovala. Nechtěla jsem jí říkat, jak jsem dopadla, protože by byla ještě víc rozhozená. Už tu byli všichni, až na dva poslední. Poslušně jsme seděli a čekali na další instrukce. Konečně vyšel poslední kluk a já zase trochu znervozněla. Teď jsme byli všichni. A bude následovat test bystrosti.

,,Jste tu všichni", všechny hlavy se otočily za hlasem za námi. Byl to ten stejný chlápek, kterého jsme potkali u autobusu, akorát teď nesl nějaký pytel. ,,Všichni jste se dostali až sem. Někteří sami, někteří s pomocí, ale jste tu. Teď vás čeká test bystrosti. Ale před tím jsem těm z vás, kteří se namočili, přinesl něco na převlečení. Tady", hodil ten pytel na zem a ti, co na sobě měli deky, se k němu rychle seběhli. Ani se neobtěžovali s tím, se někam schovat, prostě se převlíkli přede všema. Když byli všichni v suchu, ten chlap pokračoval. ,,Jak jste si mohli všimnout, tak v testu rychlosti byl zahrnut i test odvahy. Byl to menší chyták, ale většina z vás to zvládla", přejel nás pohledem a založil si ruce na prsou. Já teda myslela, že to byla součást testu rychlosti, ale poslouchala jsem dál. ,,Budeme vás volat po skupinkách, takže si je vytvořte podle abecedy po pěti a vyčkejte." Tímto skončil a odešel za učitelkou, která po nás pokukovala. Podívala jsem se na Bellu, která fascinovaně hleděla na místo, kde ještě před chvílí stál ten chlap.

,,Měli nám říct, že to je součást", vypadlo z ní nakonec naštvaně. Pousmála jsem se a položila jí ruku na rameno.

,,Myslím, že to byl účel, abychom to nevěděli. Chtěli, abychom se přece chovali jako ve válce", poznamenala jsem.

,,Hayley, Bello?", ozvalo se nad námi. Podívala jsem se nahoru a uviděla Kelly, která měla ruce založené v bok a povrchně nás pozorovala.

,,No? Co se děje?", zeptala jsem se. Jen si odfrkla a pohodila svými černými vlasy.

,,Jsme spolu v pětici ještě se dvěma lidma", podívala se za sebe a ukázala na ty, kteří k nám ještě patřili. Jen jsem pokrčila rameny a zakývala hlavou na souhlas. Povýšenecky se usmála a odešla. A to byl důvod, proč jsem většinu lidí od nás ze třídy neměla ráda. Namyšlený krávy a blbečkové, kteří si myslí, že jim patří celý svět. Otočila jsem se zpět na Bellu a usmála se.

---

Konečně zavolali na řadu naší skupinu. Neochotně jsem se zvedla a společně ještě se čtyřma lidma došla k druhé budově. Šla jsem za Kelly, protože jsme se dohodli, že půjdem za sebou podle abecedy, takže za mnou byla ještě Bella. Vstoupili jsme do prostorné haly a já se okolo sebe instinkivně rozhlédla. Byly tu bílé stěny a žádná okna. Jen uprostřed místnosti bylo pět židlí. Otočila jsem se zpět na dveře, ze kterých jsme přišli a na těch visel pověšený pilník. Jen jsem nad tím zakroutila hlavou.

,,A co teď?", zeptala se Bella. Podívala jsem se znovu na ty židle.

,,Asi si tam máme jít sednout", přemítala jsem nahlas. Bella jen pokrčila rameny a vydaly jsme se k nim. Zbytek skupiny nás následoval. Posadili jsme se a čekali. Nelíbilo se mi to. Ani trochu. Klepaly se mi nohy a bolelo mě břicho. To nevěští nic dobrého.

,,Tohle se mi nelíbí", zašeptala mi Bella.

,,Ani mě ne, jestli tě to uklidní", přitakala jsem a promnula si ruce v klíně. Uslyšela jsem kroky a tak jsem vzhlédla. Před námi se objevil muž, asi tak metr osmdesát, se strništěm a kráčel k nám. Napnula jsem se a chtěla se zvednout, ale on mě zarazil.

,,Ne. Zůstaňte sedět. Váš úkol je dostat se odsud." Jakmile to dořekl, ucítila jsem tlak na svých pažích a podívala se dolů. Stahovalo je lano. Zpanikařila jsem a začala sebou škubat.