Ztracená...

7.

Další ze slunečných dnů. Už jsem z toho byla unavená. Pořád bylo jenom horko. Kdyby jen spadlo pár dešťových kapek, všechno by hned bylo lepší. Ležela jsem na louce v trávě a koukala do nebe na mraky. Neměla jsem žádné starosti, byla jsem jen já ve svém zkresleném světě s nekonečně dokonalou představou o perfektním životě. Zakryla jsem si rukou oči, abych je uchránila před prudkým sluníčkem. Chtěla jsem vyletět k mrakům a zůstat tam navěky, jen já a bílá pára...

,,Hayley", uslyšela jsem povědomý hlas. Posadila jsem se a rozhlédla se okolo sebe. Nikoho jsem neviděla. Muselo se mi to asi zdát. Lehla jsem si zpátky a zavřela oči.

,,Hayley", ozvalo se naléhavěji. Rychle jsem se postavila a přede mnou uviděla postavu. Byla mi povědomá, ale nemohla jsem jí ve své mysli zařadit. Jak postupně přicházela blíž, začala její tvář dostávat charakteristické rysy. Konečně zapadla na své místo a mě se rozzářil obličej. Rozběhla jsem se dopředu, jak nejrychleji jsem mohla.

,,Tati!", zakřičela jsem a padla mu okolo krku. Objetí mi opětoval ještě silněji. Nemohla jsem tomu uvěřit. Neviděla jsem ho tak strašně dlouho, až se i tohle zdálo jen jako přelud.

,,Brzy bude konec", zašeptal do mých vlasů. Trochu jsem se odtáhla a nechápavě se na něj zadívala.

,,Jak to myslíš, že brzy bude konec?", zeptala se a dala si ruce v bok. Táta byl tu a jediné, co byl schopný říct, bylo tohle?

Natáhl ke mně ruku. Ale když jsem se na ní podívala, byla průhledná. Vyděšeně jsem si dala ruku před pusu, když v tom na mě dolehla tvrdá realita. Táta je nakažený. Tohle není on. Ustoupila jsem trochu, oči stále upřené na tu věc, která vypadala jako můj otec. Udělal krok ke mně a spadl na kolena.

,,Jsme tu", řekl jen a jeho tělo kleslo k zemi. Vystrašená jsem se otočila a utíkala pryč. Už nebylo hezky, ale zamračeno a v dálce zahřměl hrom. Přidala jsem a v tom zakopla o kořen. Padala jsem dolů...

,,Jsme na místě, vemte si své věci a vypadněte odsud!", zařval na nás nějaký hlas a já s trhnutím otevřela oči. Už jsem necítila, že bychom jeli, takže jsem se podívala z okýnka a poklesla mi pusa. Když říkali tábor, tak jsem si představovala něco jako koncentrační tábor, ale tohle byl normální pozemek s pár budovama a obřím cvičištěm. Celý tábor byl označen vysokým plotem, který byl podle mě zapojený do elektřiny.

,,Dělej, vypadni ven!", zařval na mě zase ten hlas a já se konečně natáhla pro svůj batoh a vystoupila z auta, kde jsem se následně připojila ke Clayovi. Ten taky stál a pozoroval náš nový domov. Upřímně, byla jsem ráda, že tu je aspoň někdo, koho znám. Počítala jsem s tím, že určitě nejsme jediní, kteří dělali testy, takže určitě přijedou lidi z jiných škol. Popondala jsem si batoh na zádech a zhluboka se nadechla.

,,Pojďte za mnou", oznámil nám muž, který zrovna přišel. Pohlédla jsem na něj a zarazila se. Byl to ten, který byl u mého testu bystrosti. Určitě! Založil si ruce na prsou a přejel nás pohledem, než se otočil a my ho beze slov následovali. Plaše jsem se podívala na Claye.

,,Jak ti je?", zašeptal. Pokrčila jsem rameny a znovu se zadívala na cestu. Šli jsme okolo asi dvou budov a já si za boha snažila zapamatovat cestu. Nakonec jsme dorazili do velké místnosti, ve které byly stoly a židle, takže to asi bylo něco jako jídelna. Zastavili jsme a ten muž se na nás otočil.

,,Počkáte tady, než přijedou ostatní skupiny. Pak vás rozřadíme do pokojů a provedeme vás po areálu. Nepokoušejte se utéct." S tímto odešel. Povzdechla jsem si a zamířila ke stolu, kde jsem ze sebe schodila batoh, sedla si a složila ruce do dlaní. Tohle bude zlý. Cítila jsem to.