Ztracená...

9.

Ráno mě probudilo příšerné zvonění nějakého zvonku. Pomalu jsem otevřela oči a pohlédla na hodiny, které byly zavěšené nade dveřmi. Bylo půl osmé, což znamenalo, že za půl hodiny máme být cvičišti. Podívala jsem se na Tess, která se právě protahovala. Povzdechla jsem si a posadila se na posteli. Můj oficiálně první den v táboře číslo jedna právě započal.

Rozhodla jsem se, že si dám sprchu, protože jsem se na to včera večer vykašlala, ale nebyla to moje chyba. Prostě jsem usla. V koupelnách jsem ze sebe shodila pyžamo a pustila na sebe teplou vodu, která mi v potůčkách stékala po zádech. Krásně mi uvolnila všechny ztuhlé svaly, které jsem měla ze včerejška. Včerejšek. Liam. Zase jsem pocítila ten divný pocit v břiše, když jsem na něj pomyslela a pro sebe se uculila. Ale ne, popíchlo mě moje podvědomí, zase na něj myslíš. Dala jsem si menší facku a vylezla ze sprchy, kde jsem si na sebe vzala oblečení a šla zpět na pokoj. Cestou tam jsem potkala Tess, která asi taky šla do sprch.

,,Ahoj", pozdravila jsem jí. Ani jsem se nedivila, když kolem mě jen prošla, bez sebemenšího zájmu. Vlastně by to bylo divný, kdyby mě pozdravila nazpátek. Tohle bude těžký.

Na pokoji jsem si ustlala postel a svázala si vlasy do culíku. Nevěděla jsem, co mě čeká, ale chtěla jsem být připravená. Znovu jsem se podívala na hodiny, které teď ukazovaly za deset minut osm. Ještě jsem měla deset minut a na cvičišti jsem tak za dvě. Vzala jsem do rukou fotku mých rodičů a přejela po ní prstem. Tolik mi chyběli. Oba. Zase se mi chtělo brečet, ale potlačila jsem to tím, že jsem vstala a šla na sraz.

Venku svítilo sluníčko a na to, že byl květen, docela pálilo. Rozepla jsem si mikinu a pokračovala v chůzi. Cestou se ke mně přidávali další a další lidi, kteří tam šli také. Všichni měli někoho, s kým si povídali nebo aspoň šli vedle sebe. Já neměla nikoho. Dokonce se zdálo, že i moje spolubydlící mě nenávidí. A pokud to nebyla pravda do včerejšího večera, tak teď určitě. Povzdechla jsem si a sklopila hlavu. Všechno na mě padalo a já s tím nemohla nic dělat. Šedesát lidí v táboře a já nikoho neznala. Teda, kromě Claye.

Došla jsem na místo určení, kde už byli skoro všichni. Stoupla jsem si na jedno volné místečko a vyčkávala pokyny. Okolo mě to ze všech stran hučelo, všichni měli o čem mluvit. Za chvíli přišla i Tess a hned si šla stoupnout k nějaké skupině lidí, tipovala jsem, že tou jsou ti, kterým mě včera představila. Svěsila jsem smutně hlavu. Cítila jsem se jako sedmikráska mezi kopretinami. Malá a neviditelná. A kdo by si dobrovolně vybral radši malou sedmikrásku, než krásně urostlou kopretinu?

,,Prosím, postavte se do řady!", uslyšela jsem Carterovo hlas. ,,Do řady vedle sebe", dodal, když se ostatní začali stavět za sebe. Udělali jsme to, co nám řekl, takže vznikla řada dlouhá přes celé cvičiště a ještě dál. K mému neštěstí jsem se postavila mezi dva kluky, které jsem absolutně neznala a ani mi nebyli povědomí. Carter se před nás postavil a založil si ruce na prsou.

,,Teď vám každému přiřadím číslo, kterým se budete hlásit vždy na nástupech. Dohromady vás je šedesát a takhle vás budeme počítat." Pak přešel k jednomu konci řady a začal ukazovat na jednotlivce a přitom jim říkat jejich číslo. Když se Carter dostal ke mně, trochu se pozastavil a prohlédl si mě. Zarazilo mě to, protože i včera se nad mým jménem pozastavil. Nakonec se ale jen usmál a přidělil mi číslo. Byla jsem dvacet devět.

Když číslo měli všichni, Carter nás zase utišil a pokračoval. ,,Teď vás rozdělíme do tří skupin po dvaceti, které se budou střídat v různých cvičení. Na konci týdne se na vás vždy přijdu podívat, abych viděl, co jste se naučili. Ale teď k těm skupinám."

Čekala jsem, než vyvolá moje jméno, ale nemusela jsem dlouho. Byla jsem hned v první skupině, spolu ještě s dalšími devatenácti lidmi. Některé znich jsem vůbec neznala, ale uviděla jsem tam Brodyho, toho kluka, kterého jsem včera vyhodila z našeho pokoje, pak tam byla jedna holka z tý skupiny, který mě včera Tess představovala, a pak tam byl... Liam se opíral o tyč, která byla součástí lampy a bavil se s nějakou partou. Srdce se mi rozbušilo prudčeji a trochu jsem zčervenala. Liam bude se mnou ve skupině. Uvidí, jak trénuju a co dělám. Budeme spolu v podstatě trávit celý den. Zase jsem ucítila ty zatracený motýlky v břiše a chytla se za hlavu. Nemohl se mi líbit. Vždyť jsem ho ani neznala. Ucítila jsem na rameni něčí ruku a rychle se otočila. Stál tam nějaký kluk s hnědými vlasy a zelenýma očima se na mě díval.