Ztracená...

8.

Když jsme později měli rozchod, šla jsem si zjistit číslo našeho pokoje. Bylo to číslo devět. Vešla jsem do budovy, kde podle všeho měly být a začala hledat. Byl až skoro na konci chodby, což bylo dobře, protože jsem nepotřebovala slyšet všechny, kteří budou procházet okolo. Sáhla jsem po klice a zhluboka se nadechla. Doufala jsem, že to budou normální pokoje, ne nějaké stísněné prostory.

Otevřela jsem dveře a úlevou vydechla. Vypadalo to úplně normálně, žádná plíseň nebo šváby, jen dvě normální postele, mezi kterými byl noční stolek a ke stěně, ve které se nacházely dveře, kterými jsem přišla, byla přiražená skříň.

Byla jsem tam dřív než Tess, takže jsem si mohla vybrat postel. Hodila jsem pod ní svůj batoh a posadila se na ní. Zadívala jsem se do stěny a přemýšlela, co asi tak dělá moje rodina. Mamka byla určitě naštvaná, když našla můj dopis, ale já z toho nechtěla dělat drama. Teď jsme měli do sedmi volno, než bude večeře, a pak byla nějaká seznamovací akce v jídelně. Bylo to povinné, takže jsem tam jít musela. Sice jsem chtěla zůstat na pokoji, ale co se dalo dělat. Uslyšela jsem na chodbě kroky a chvíli na to se otevřely dveře. Otočila jsem hlavu a uviděla Tess, která zrovna kroutila očima.

,,Super", řekla jen a prošla okolo mě, aby si dala svoje věci na druhou postel. Nekomentovala jsem to a sáhla pod postel do batohu, ze kterého jsem vyndala fotku rodičů. Vidět jejich šťastné obličeje i přes to, že já se trápila, bylo prostě uklidňující. Chtěla jsem mít znovu rodinu pohromadě. Napořád.

Postavila jsem jí na stůl a pohlédla na Tess, která mě propalovala pohledem. Chtěla jsem s ní vycházet. Vážně chtěla. Ale asi to bude těžké, protože se zdálo, že mě naprosto nenávidí. Celkem paradox, když spolu budeme bydlet dva měsíce. Zvedla jsem se a zamířila ven z pokoje. Chtěla jsem najít sprchy, abych mohla mít představu o tom, kam budu chodit přemýšlet.

Taky byly jednoduše zařízené. Našla jsem je naproti pokoji číslo patnáct, což nebylo až tak daleko od našeho pokoje. Chtěla jsem jít zpátky, když v tom jsem si všimla na stěny nade dveřmi dvou písmen, které tam byly nastříkané nějakým sprejem červené barvy: B. R. Svraštila jsem obočí, protože mi něco připomínaly. Něco, co už jsem někde viděla. Nakonec jsem jen protočila oči a vrátila se zpátky na pokoj, kde jsem si chtěla lehnout do postele a trochu se prospat.

Otevřela jsem dveře a zůstala v nich stát. Zdálo se, že moje spolubydlící si už stihla najít někoho, kdo jí zabaví. Nějaký kluk seděl na mojí posteli a povídal si s Tess, mezitím co ona na něj dělala zamilované oči. Super, pomyslela jsem si, teď už nemám ani volnou postel. Fakt jsem byla unavená, takže jsem vešla mezi ně a založila si ruce na prsou.

,,Nerada vás ruším, ale tohle je moje postel", ukázala jsem na toho kluka.

,,No a co má být?", pokrčil rameny. Tak tohle mě naštvalo.

,,Co má být?!", zakřičela jsem na něj. ,,Celý můj život se sesypal jako domeček z karet, nemám žádnou budoucnost a před několika minutama jsem se dozvěděla, že pravděpodobně nepřežiju následující tři měsíce, nikdy už neuvidím svou rodinu, tak si myslím, že mám právo se aspoň vyspat ve svý posteli!"

Ten kluk na mě chvíli v šoku zíral, jako bych snad zešílela, ale mně to bylo jedno. Už na ničem nezáleželo.

Můj záchvat asi fungoval, protože se oba zvedli a rychle zamířili ke dveřím. Se slzami v očích jsem se svalila na postel a začala brečet. Proč se všechno tak strašně podělalo? Proč já? Litovala jsem se asi čtvrt hodiny a pak se propadla do neklidého spánku.

---

,,Hej, ty, vstávej!", probudil mě holčičí hlas. Promnula jsem si oči a vzápětí je otevřela. Tess se nade mnou skláněla, ve tváři naštvaný výraz a ruce skřížené na prsou. Pomalu jsem se zvedla do sedu a podívala se okolo sebe. Všechno bylo při starém. Jen jsem si povzdechla a svalila se zpět do postele. Nikam se mi nechtělo, na žádnou blbou seznamovací akci. Bohužel, Tess byla jiného názoru.