Ztracená...

12.

Druhý den jsem přežila. Stejně jako třetí a pak čtvrtý. Celou dobu jsem s Liamem nemluvila, ale několikrát jsem se přistihla, jak na něj myslím a taky, jak se na něj dívám. Vždycky jsem si jen zopakovala svou malou mantru a začala se soustředit na něco jiného. S Tess jsme pořád byly něco jako nepřítelkyně, což mě mrzelo, ale já to nezavinila. To ona se mnou nemluvila a dělala, že mě vůbec nezná. Když jsem to říkala Benovi, jen to odmávl a poradil mi, ať se bavím s někým, kdo o to stojí. Ale on o to očividně nestál nikdo. Takže Ben byl jediný, s kým jsem se v táboře bavila. Teda, parkrát jsem se potkala s Clayem, tak jsme si vymněnili pár těch strašně klišé frází a zase šli každý vlastní cestou. Takže tak nějak vypadala moje situace v táboře číslo jedna.

---

,,Teda, Rogersová, musím uznat, že střelba ti fakt jde", pochválil mě náš vedoucí, když jsem stála na střelnici a už zase trefila střed. Za tenhle týden už po čtvrté. Jen jsem se usmála.

,,Děkuju." Něco si zapsal a pak odešel a já si šla vymněnit zásobník, protože už mi došly všechny náboje. Došla jsem ke stolu, kde ležely a natáhla po nich ruku, ale někdo byl rychlejší. Podívala jsem se na toho člověka a chtěla mu vpálit nějakou nenávistnou poznámku, ale nakonec jsem byla ráda, že jsem to neudělala. Liam na mě hleděl se zvednutým obočím a v rukou držel náboje, které jsem si původně chtěla vzít já.

,,Ty se mi vyhýbáš?", zeptal se na zřejmě jasnou věc. Srdce se mi rozbušilo prudčeji a obličej se zbarvil do červena.

,,Ne, nevyhýbám", zalhala jsem a do tváří se mi vehnala ještě větší červeň. Nebyla jsem dobrá lhářka a Liam to bohužel poznal.

,,Jo?", založil si ruce na prsou a já si povzdechla. ,,Tak ti potom nebude vadit, když si promluvíme." Ach jo. Tak není jen hezkej, ale i chytrej. Dala jsem si neposedný pramínek za ucho a skousla si spodní ret.

,,A o čem chceš mluvit? Proč se ti vyhýbám? Promiň, ale musím se jít učit střílet", odpálkovala jsem ho a chtěla se vrátit zpět, i když bych neměla z čeho střílet. Jen jsem potřebovala být co nejdál od něj a získat nějaký prostor k vymyšlení dobré výmluvy, protože v jeho přítomnosti jsem nedokázala myslet na nic jiného, než na něj. Chytl mě ale za ruku a tím mě donutil se otočit.

,,Hele, nevím, co jsem ti udělal, ale chováš se jako malý dítě", vyčetl mi. Překvapením jsem otevřela pusu a naštvaně se zamračila.

,,Jedinej, kdo se chová jako malý dítě, jsi ty." Vyškubla jsem mu ruku a poodešla kousek dál. ,,Ponížil jsi mě před celou jídelnou." Tohle bylo poprvé, co jsem ho viděla zaváhat. Sklopil pohled k zemi a dal si ruce do kapes.

,,Jo, promiň-"

,,Hele, zpět střílet, vy dva!", vyrušil nás hlas velitele. Pro jednou jsem mu za to byla vděčná. Se zvednutým obočím jsem na něj pohlédla a nastavila ruku, aby mi do ní nasypal nějaké náboje. Podíval se na mě tím pohledem 'neboj se, dořešíme to později' a udělal, co jsem po něm chtěla. Když jsem se vracela zpátky na své místo, střetla jsem se očima s Benem, který měl zvednuté obočí, takže jsem mu pusou naznačila, že mu to povím na obědě a to mu asi stačilo. Nechtěla jsem, aby na mě Liam tak působil. Vždycky jsem se v jeho přítomnosti cítila tak nervozní a rozklepaná.

Nepřítomně jsem si nabila zbraň a zmáčkla spoušť. Ale kulka letěla úplně mimo terč. Překvapeně jsem vykulila oči a nevěřícně na to hleděla. Vždycky před tím jsem ten terč aspoň trefila, ale teď šla rána úplně mimo. Vystřelila jsem znovu a sledovala střelu, která šla opět mimo. Takhle jsem vystřelila ještě dvakrát a trefila jsem se na papír, který byl okolo terče. Naštvaně jsem odložila zbraň a složila hlavu do dlaní. To všechno kvůli němu. Kvůli Liamovi. Ten rozhovor mě tak rozhodil, že jsem nebyla schopná se soustředit.