Ztracená...

13.

Do konce 'hodiny' se mi Liama nepodařilo shodit ani jednou, ale za to jsem cítila, jak se několikrát zapotácel. Brala jsem to jako takové malé osobní vítězství.

,,Dobře, konec!", zakřičel vedoucí a všichni se začali hrnout ven z haly. Teď totiž následoval oběd, na který se všichni vždycky ohromně těšili. Otřela jsem si rukou upocené čelo a sehnula se dolů pro mikinu, kterou jsem si tam odložila.

,,Už ti to docela šlo", řekl Liam, který stál za mnou. Usmála jsem se pro sebe a začala odcházet, protože jsme tu zbyli jako poslední.

,,Díky." Měla jsem ze sebe fakt dobrý pocit, protože se mi před tím s nikým nepodařilo ani hnout.

,,Jenom ještě jedna věc." Zastavila jsem se uprostřed chůze a otočila se na něj. Stál tam s rukama v kapsách a upřeně na mě hleděl. Skousla jsem si spodní ret a založila si ruce na prsou.

,,Jaká?" Bála jsem se odpovědi, ale přes to jsem se zeptala. Liam se pousmál a sklopil pohled k zemi. Nevěděla jsem, co čekat. Popošel blíž ke mně a zadíval se mi do očí, a díky tomu jsem pocítila ty pitomý motýlky v břiše, kteří se objevili pokaždé, když jsem se nacházela v jeho blízkosti.

,,Podle toho, jak si na tom byla dneska na začátku, jak jsi se mnou ani nehla a shodit tě bylo fakt lehký, chtěl jsem ti nabídnout, že bych ti pomohl trénovat." Tak tohle jsem naprosto nečekala. Všechno, jen ne tohle. Překvapeně jsem na něho zírala, ale on jen pokrčil rameny. ,,Je to na tobě, ale postupem času toho bude víc a víc a ty to nebudeš zvládat." Musela jsem uznat, že měl pravdu. Opravdu mi to moc nešlo.

,,A kdy by jsme jako trénovali?", svěsila jsem ruce podél těla.

,,Dnes večer přijď sem. V devět." Trochu jsem se zamračila.

,,Ale vždyť to tu zamykají." Jen se tomu zasmál a začal couvat ke dveřím.

,,Jsem přeci velitelův syn", teatrálně rozhodil rukama do stran, ,,takže v děvět. Budu tady." S tímto vyšel z haly a mě tam nechal s kupou nezodpovězených otázek a hlavou plnou myšlenek. Tohle vypadalo jako rande. Rande s klukem, ze kterého se mi podlamujou kolena, jen ho vidím. A dnes večer s ním budu úplně sama. Rozbušilo se mi srdce při pomyšlení na tohle a radši jsem se taky vydala na oběd.

---

Den se pomalu, ale jistě chýlil ke konci a já byla čím dál nervoznější z nadcházejícího večera. Budu tam s ním sama. A taky bylo divný, že se ke mně choval takhle. Nejdřív mě ponižuje, vysmívá se mi a teď si hraje na hrdinu, který mě v podstatě zachraňuje. Neměla jsem tušení, co se stane a bála jsem se, ale naopak jsem byla vzrušená a chtěla jsem to vědět.

Na večeři jsem si sedla s Benem k volnému stolu a nechala ho, ať mluví. ,,Jak ti to dneska šlo s Liamem?", zeptal se po chvíli.

Zvedla jsem hlavu a zkoumala jeho výraz. ,,Dobře." Přemýšlela jsem, jestli mu to říct nebo ne, ale pak jsem se rozhodla, že jo. ,,Hele, Liam mi na-"

,,Prosím, všichni mi věnujte pozornost!", rozezněl se nám nad hlavami hlas velitele Cartera a já přerušil tak mojí větu. Všechno okamžitě utichlo a Carter pokračoval. ,,V pátek se pojede odpoledne do laboratoří. Prosím Vás, abyste se chovali slušně a nedělali kraviny, aby se něco nestalo. Před autobusem Vám rozdáme bloky, do kterých si budete zapisovat poznatky. Dopolední program Vám určí vedoucí skupin. To je vše." Tímto ukončil svůj proslov a jídelna se okamžitě naplnila rozrušenými hlasy ostatních. Podívala jsem se na Bena, který na mě hleděl se zvednutým obočím.

,,No, tak co jsi mi to chtěla říct?" Nechápavě jsem se zamračila.

,,Co?"

,,Chtěla jsi mi něco říct. Asi něco s Liamem", naschvál zdůraznil jeho jméno.