Je léto, krásný prázdninový den. Venku svítí sluníčko a na nebi skoro žádný mráček. V autě se mi trochu houpe žaludek, ale nejen tím, jak skákavě jede tátovo auto. Takhle sešněrovaně je mi vždycky. Není to proto, že se bojím, ale...
Už minulý rok ve svých čtrnácti jsem neměla problém, i když jsem na svůj věk nevypadala, ale všechny jsem uchvátila svými gymnastickými dovednostmi. Nedělám gymnastiku závodně, začala jsem před rokem, ale už toho umím fakt dost a začala jsem vše teď učit svou o rok mladší sestru Magdu a moji pětiletou sestru Julii to začalo taky bavit. Ale děcka to uchvátilo. Děcka - děcka na táboře.
Ano - právě teď jedu na osmidenní tábor na Šumavě. Cesta z Pardubic se táhne. Mám smíšené pocity - těším se, ale zároveň chci zůstat doma. Už kvůli tomu, že mi táta zabavil mobil a vrátí mi ho až za osm dnů. Ale ani to nepostřehnu a najednou už jsme tady, v mém starém známém areálu Na Slunečné. Bezeslov vystupuju z auta, táta mi pomůže vyndat kufr z auta a pak se krátce obejmeme a rozloučíme se. Pak se s kufrem vydám se k hlavní budově, kde už se začínají kupit táborníci a já se k nim přidávám...
,,Jak se jmenuješ?" ptá se mě asi osmnáctiletý vedoucí, kterého neznám.
,,Diana Navrátilová." odpověděla jsem po pravdě.
,,Jo, a kolik ti vlastně je? Třináct? Čtrnáct?" ptá se blonďatý vedoucí, který mi čím dál víc připomíná surikatu.
,,Je mi patnáct." odpovídám naprosto v klidu, aby šlo vidět, že nejsem žádné mimino. Doteď na svůj věk nevypadám...
Slovo autorky:
Děkuji za to, že jste příběh dočetli až sem. Pokud se vám kapitola líbila, můžete mi dát hvězdičku. Pokud se vám líbí námět a zajímá vás pokračování, počkejte si...
Vaše blue💙
ČTEŠ
Můj milý zdravotníku...
Teen FictionTábory zná každý. Tábory má každý rád. Ale Dianě se po úrazu stane něco nečekaného... To, o čem by si mohla každá holka nechat jen zdát... Inspirováno skutečností...
