Můj milý zdravotníku...

Konec.

Ráno mi automaticky začaly stékat slzy.
Vzala jsem kufr a dotáhla jsem ho do altánku, kam jsem ho dala prvně.
Už jsem nevnímala dobré věci, jen ty negativní. Bavily jsme se s holkama i s ostatníma, ale jaksi bez jiskry.
S Michalem jsme se jen pozdravili, a šla jsem se všemi na snídani.
Hrály se jen dvě hry, ale nebyly na skóre. Ostatní měli taky mizernou náladu.
Pak byl oběd. Buchtičky s krémem.
Po obědě přijel táta. Pomohla jsem mu naložit svůj kufr dozadu auta. Poté jsem vyhrkla, že se jdu rozloučit. Michala jsem našla snadno. Byl jak jinak ve svém kumbálu.
Hned jsme se na sebe přitiskli a políbili. Byl to ten nejhořkosladší polibek na světě. Pak jsme se ještě chvíli objímali.
,,Už, už musím, táta pro mě přijel." zašeptala jsem mu do ucha.
,,Nikdy na tebe nezapomenu." opáčil on.
,,To neříkej. Příští čtvrtek si ani nevzpomeneš moje jméno."
,,Ale no tak. To mi nevěříš?"
Usmála jsem se. ,,Už musím."

Odešla jsem k tátovu auto a ani jednou jsem se neohlédla.

...

Ve čtvrtek (tedy o tři dny později) jsem se už ani nevím proč podívala na mobil.

A málem se mi zastavilo srdce.

Michal Polách požádal o přátelství.

Slovo autorky:

Tak tady je absolutní konec tohoto příběhu. Budu psát další, nenechte si ujít příběh Láska od kolotočů.

Vaše blue💙