Můj milý zdravotníku...

Otázka osudu

Po obědě jsem celá rozklepaná vešla do klučičího stanu. Dusno a horko. Tma. Ani se neobtěžovali rozhrnout celtu, aby se rozproudil vzduch a bylo vidět na krok. Rozpoznávám obličeje.
Jirka.
Samuel.
Kuba.
Jedenklukkteréhoneznám.
No nazdar.
,,Posaď se," výzvě mě neznámý, a protože není jiná možnost, sedám si.
,,Diana?" ptá se Samuel, ,,Co ty tady děláš?"
,,Hmm, oxiduju," odpověděla jsem s vědomím, že je nejdříve musím dostat na svou stranu.
Ozval se potlačený smích.
Najednou se rozhrnula celta, a vešly dvě holky, Kiki a ještě jedna, později jsem se dozvěděla, že se jmenuje Kateřina.

Holky si sedly každá k jednomu klukovi, Kiki ke Kubovi, Kateřina k neznámému, na druhé straně se Samuelem. Na mě zbyl Jirka. Holky se začaly bavit s klukama a ostatní nevnímaly. To bylo od Kiki kruté, čekala jsem, že se postaví na mou stranu.
Začala jsem mluvit s Jirkou. Je to celkem fajn společník, ale myslím, že ještě ne úplně vyzrálý.
Asi po čtvrt hodině Sam navrhnul, ať hrajeme flašku.
Neochotně jsem souhlasila a posedali jsme si do kruhu-šišky na podlaze.
Začal točit neznámý.
Padaly zajímavé otázky a úkoly, jako:
Kouřil jsi?
Kdo se ti líbí?
Polibek na líčko, sundání trička a takové ty typické šílenosti.
Pak se mě někdo zeptal, jestli už jsem se líbala.

Mlčení.

Cvrkot cvrčků.

Myšlenky o útěku.

A pak...

,,Ne."
,,Wow, takovou upřímnost a ubohost jsem nečekal." rýpnul si Samuel.
,,No," snažila jsem se to zachránit, ,,ale už se k tomu schyluje."
,,Řekni nám víc, Diano," naléhala Kateřina, ,,je to někdo odtud z tábora?"
,,Ehm, ano, je." odpověděla jsem sebevedomě.

A v tu chvíli, na zlomek vteřiny jsem zahlédla ten smutek v Jirkových očích.

Nemůžu ale říct, že myslím Michala! Ani nwm, jestli je TO skutečné, nebo jen v mé hlavě.

,,A jak nám to potvrdíš?" dostal mě Jirka.
,,Klidně, Michal mi to potvrdí!"

Kéž bych to právě neřekla. Co když je to napadne?

...

Večer po večeři jsem počkala, az všichni opustí jídelnu a navrhla Michalovi, že mu pomůžu uklidit léky v jeho soukromém kumbálu. Vděčně souhlasil a já šla s ním.
Urovnávala jsem inhalátory na stůl, on počítal krabičky a u toho jsme si povídali.
Jak jsem to dokončila, otočila jsem se, že půjdu, a on se na mě podíval tak... láskyplně.
,,Dianko," zašeptal, a já poznala, jaký okamžik se právě blíží. Ten, na který jsem čekala celý život...

Slovo autorky:

Nooo, jen si tipněte, jaký okamžik se právě blíží...

Vaše blue💙