Můj milý zdravotníku...

Zranění

...Jmenuje se Michal Polách, pro ostatní zdravotník...

A dneska jsem na něj narazila ještě jednou. A něco se tím změnilo...
Dostala jsem se k němu podivně a bolestivě.
Po snídani se hrála ešusovka. Stála jsem na třetí pozici. Vyhráli jsme jednu hru a druhou jsme prohráli. V té době už jsem byla mokrá na zádech a nohách. Tráva byla mokrá.
A zrovna jsme nastoupili proti třetímu oddílu, kde je taky Klára. A taky stojí na třetím místě. Chvíli se hrálo, už jsem byla zase zlitá.

Vedoucí Dominik najednou a bez varování vykřikl: ,,Tři!"
A rozběhla jsem se. Před sebou dva kelímky s vodou. Ale Klára vyrazila k tomu samému, co já. Nevím, snad jsem myslela, že tam stihnu doběhnout první, nebo co, ale stalo se...

Stalo se to, že jsme doběhly zároveň, ale já jsem uklouzla a ona na mě šlápla oběma nohama. Levou na kotník a pravou na oblast nad kolenem. A pak měla tu drzost na mě chrstnout vodu z kelímku. Jako oukej, chápu, že se chtěla blýsknout, před ostatníma, ale i já hraju fair play. Vždyť jsem ležela na zemi a ona na mě šlápla! A pak mě polila.
Blbka stará.
Vsala jsem, že pokořena odejdu, ale po pár krocích jsem se zase sesypala na zem. Přiběhl ke mně vedoucí Dominik a pomohl mi ze země. Točila se mi hlava a uviděla jsem jakoby trochu rozmazaně. Bylo mi divně a navíc mi vytryskly slzy.
,,Diano? Diano! Co se děje?" Dominik se mnou malinko zatřásl.
,,Já, já mám něco s nohou!" plačtivě jsem vyhrkla. Pálily mě oči a bolel mě kotník.
,,Pojďte sem někdo, holky! Pomozte jí ke zdravotníkovi."

Někdo mě podepřel a pomalu mě doprovázel k Michalovi. Jirka. Posadil mě v jídelně a došel za Michalem. Přišli téměř okamžitě.
,,Proboha Dianko, co se ti stalo? Jsi celá mokrá." zeptal se Michal.
,,Ešusovka," prohodila jsem.
,,Hmmm,"broukl Michal. ,,A zbytek?"
,,Uklouzla jsem a jedna holka mi šlápla na kotník." řekla jsem a snažila jsem se o to, aby to neznělo ubuleně.
Michal mi pokynul, abych si sundala botu a ponožku, pak mi nohu prohmatal.
,,Au," zašeptala jsem, abych nevypadala jako bábovka.
,,Aha," řekl Michal.

,,Eh, Jirko, myslím, že můžeš jít," řekl mu Michal. ,,Anebo jí můžeš skočit pro nějaké volné boty." tázavě se na mě podíval.
,,No jo, mám ve stanu takové žluté cross-ky. Stan č. 10. Děkuji Jirko." zablekotala jsem.
Jak odešel, tak mi Michal nohu postříkal dezinfekcí a omotal obinadlem. Asi jsem se tvářila jak hromádka neštěstí, nebo co, protože jak si schoval věci, podal si židli a přisedl si vedle mě. Srdce se mi rozbušilo.
Se slovy ,už je dobře' natáhl své ruce a objal mě. Úplně se na mě namáčkl. Cítila jsem na ramenou teplo jeho dlaní a moje srdce bilo rychlostí světla. Položil si hlavu na moje rameno.
,,No ták, Dianko, snad není tak zle.." uklidnil mě. Pak se odtáhl, ale stále jsme měli obličeje jen pár centimetrů od sebe. Dýchali jsme na sebe. To byla chvíle jako stvořená pro... Vtom přišel Jirka s mýma botama a nechápavým výrazem na tváři, co že to právě viděl.
,,Ano, Jirko, jsem ti moc vděčný." řekl Michal, když jsem si obouvala boty. ,,A ty, Dianko, se mi přijď večer ukázat." dodal k mé radosti.
Jirka mě doprovodil ven.

,,Dobrý," zeptal se.
,,Ale jo, dík,"
Zbytek cesty jsme šli mlčky, ale podpíral mě. Pak jsem si sedla do trávy a fandila našemu oddílu. Všichni se divili, že je to tak zlé. No, aspoň nemusím hrát běhací hry. Ale za cenu bolesti...

Slovo autorky:

Taak, tady se to přiostřuje...
Užijte si pokračování.

Vaše blue💙